IV.ÚS 1419/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1419/08 ze dne 25. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti D. S., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem advokátní kanceláře v Praze 2, Botičská 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 221/2008 ze dne 12. března 2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 92/2007 ze dne 12. září 2007 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 19/2006 ze dne 22. května 2007 takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 2 odst. 4 (zde se jedná zřejmě o písařskou chybu, když čl. 2 má pouze 3 odstavce), čl. 4 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a odkladu vykonatelnosti v záhlaví citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a ze spisu Městského soudu Praze sp. zn. 42 T 19/06 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 19/2006 ze dne 22. května 2007 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 trestního zákona, za což byl podle § 221 odst. 1 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a výkon trestu mu byl dle § 58 odst. 1 a § 59 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli poškození K. B., M. B. a J. B. odkázání s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal odvolání stěžovatel a státní zástupce. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 92/2007 ze dne 12. září 2007 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") byl z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. c), d) trestního řádu v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 trestního řádu, za což byl odsouzen podle § 222 odst. 3 trestního zákona, ve znění do 31. srpna 2006, k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a podle § 39a odst. 3 trestního zákona byl zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovateli uloženo nahradit poškozeným K. B. náhradu škody ve výši 240.000,- Kč, M. B. náhradu škody ve výši 240.000,- Kč a J. B. náhradu škody ve výši 175.000,- Kč. Odvolání stěžovatele bylo uvedeným rozsudkem podle § 256 trestního zákona zamítnuto. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 6 Tdo 221/2008 ze dne 12. března 2008 (dále jen "rozhodnutí dovolacího soudu") podle § 265 i odst. 1 písm. e) odmítl. Obsah rozhodnutí napadených ústavní stížností, jakož i průběh řízení předcházejících jejich vydání, netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jak stížností napadená rozhodnutí, tak průběh těchto řízení jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy. Stěžovatel v rozsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že pochybení, ke kterým mělo dojít v průběhu celého trestního řízení vedeného proti němu, jsou natolik závažná, že jsou splněny podmínky pro meritorní rozhodnutí Ústavního soudu. Stěžovatel v záhlaví citovaným rozhodnutím vytýká zejména to, že obecné soudy měly vyslovit výrok o vině a trestu, aniž se jakkoli vypořádaly s námitkami stěžovatele. Tato rozhodnutí měla být vydána na základě nemnoha nepřímých, vnitřně i navzájem rozporných důkazů, aniž by byly obecnými soudy jakkoli detailněji zkoumány a kriticky zhodnoceny. V průběhu řízení mělo rovněž dojít k porušení řady základních procesních zásad, zejména zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a řízení předcházející jejich vydání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval a stěžovatel si toho je zjevně vědom, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V naznačeném rozsahu ústavněprávně relevantní pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení a rozhodování obecných soudů shledána nebyla. Rozhodnutí obecných soudů jsou řádně, logickým a racionálně obhajitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněna, a to též ve vztahu ke stěžovatelem vytýkaným pochybením. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, domnívá se stěžovatel, že v jeho případě mělo být o dovolání meritorně rozhodnuto. Přitom odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a IV. ÚS 593/04. Ústavní soud se s názorem stěžovatele neztotožňuje, když dospěl k závěru, že rozhodnutí dovolacího soudu je správné. Je naprosto dostatečně a precizně odůvodněno, a to též v rovině ústavněprávní, a proto lze na toto odůvodnění beze zbytku odkázat. Odkazy na uvedené nálezy Ústavního soudu nejsou případné. Pokud jde o věc, o níž bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. I. ÚS 55/04, shledal zdánlivě obdobný postup jako ve stěžovatelově případě Ústavní soud chybným proto, že v odvolacím řízení došlo ke zvratu (posunu) ve vymezení stíhaného jednání. Tak tomu ovšem v případě stěžovatele nebylo. K případnosti dalšího stěžovatelem citovaného nálezu se Ústavní soud nemůže vyjádřit, neboť žádný nález sp. zn. IV. ÚS 593/04 nevydal. Ústavní soud neshledal ani to, že by v jiném s projednávanou věcí srovnatelném případě shledal obdobný nebo shodný postup Nejvyššího soudu za neústavní. S ohledem na právě uvedené nelze též uzavřít, jak tvrdí stěžovatel, že postup Nejvyššího soudu nelze hodnotit jako ústavněprávně ospravedlnitelný ve smyslu doktríny naznačené zejména v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 (stěžovatel zřejmě v důsledku písařské chyby odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 252/04) a sp. zn. IV. ÚS 44/06 (jedná se maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby). Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně uvádí stěžovatel vícero pochybení, která měla mít z následek porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel nejprve uvádí, že v projednávaném případě mělo dojít k porušení povinnosti řádného hodnocení důkazů. Především namítá, že soudy nijak blíže nezkoumaly hodnověrnost klíčové svědkyně T., jakož i dalších svědků. Tuto námitku stěžovatele považuje Ústavní soud za nedůvodnou, když neshledal, že by se obecné soudy ve věci stěžovatele zpronevěřily zásadám trestního řízení, jde-li o prováděné hodnocení důkazů, a to včetně hodnocení hodnověrnosti svědkyně T. Ve vztahu ke stěžovatelem citovaným nálezům ústavního soudu je nutno uvést, že tyto jsou nepřípadné. Ústavní soud samozřejmě nezpochybňuje své závěry vyslovené ve stěžovatelem uváděných nálezech sp. zn. III. ÚS 299/06 a sp. zn. IV. ÚS 37/03 o nárocích na hodnocení jediného usvědčujícího důkazu. Nicméně Ústavní soud jednak svědeckou výpověď svědkyně T. nepovažuje za jediný usvědčující důkaz, byť je důkazem klíčovým, a dále je třeba vzít v úvahu, že v případě projednávaném před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 299/06 byl jediným usvědčujícím důkazem znalecký posudek a jeho nedostatkem byla existence vážných pochybností o jeho věcné správnosti. Tuto situaci však nelze porovnávat s projednávaným případem (i pokud by výpověď svědkyně T. byla považována za jediný usvědčující důkaz). Obdobné platí pro případ projednávaný Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 37/03, kdy jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozeného, který byl v době spáchání činu ovlivněn požitím nemalého množství alkoholických nápojů a v jeho výpovědi se vyskytovaly mezery a rozpory, jak tomu ovšem u svědkyně T. nebylo. Stěžovatel namítá dále porušení zásady vyhledávací a zásady oficiality, a to zejména v přípravném řízení, kdy svědek H. neměl být vyslechnut zcela bezdůvodně. Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 615/99 uvádí, že trpí-li přípravné řízení ...vadami, nemůže ani řízení před soudem