IV.ÚS 142/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 142/22 ze dne 26. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou, sídlem Váňova 3180, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 7 Tdo 1035/2021-610 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2021 č. j. 12 To 97/2021-517, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 3. 2021 č. j. 21 T 107/2020-462 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se stěžovatel podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že dne 18. 11. 2019 v ranních hodinách opakovaně vystřelil na zaměstnance technických služeb a dožadoval se tímto způsobem a křikem ukončení jejich prací. Střely zasáhly dřevěné oplocení a dále střechu zaparkovaného vozidla. Před tímto skutkem si v přesně nezjištěné době bez povolení opatřil tři kusy samonabíjecích pistolí. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, k trestu propadnutí věci (vyjmenovaných zbraní) a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu držení a nošení střelných zbraní na dobu sedmi let. Dále soud uložil stěžovateli povinnosti zaplatit poškozeným náhradu škodu ve výši 28 931 Kč (pojišťovně) a 56 450 Kč (majiteli vozu). K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě svědeckých výpovědí (pracovníků technických služeb a kolemjdoucích) a výsledků odborného zkoumání zajištěných stop, zejména povýstřelových zplodin a nalezených zbraní. Dílčí rozpory ve svědeckých výpovědích nebyly podle okresního soudu relevantní pro posouzení podstaty skutku a lze je vysvětlit neobvyklostí dané situace. Dopad jedné ze střel je zachycen rovněž kamerovým záznamem. O věrohodnosti svědků neměl soud důvod pochybovat, neboť u žádného nebyla shledána motivace lhát. Navíc všichni svědci nejsou navzájem v jakémkoliv vztahu. Skutečnost, že poškození zaměstnanci technických služeb byli vyslechnuti pouze prostřednictvím podání vysvětlení (tedy nikoliv jako svědci do protokolu) a měli před svědeckou výpovědí u soudu možnost nahlédnout do spisu, není sice z důkazního hlediska optimální, avšak nebránilo to využití svědeckých výpovědí. Výpověď svědků potvrzují i objektivní důkazy, jednak balistické zkoumání, které určilo, že střelba vycházela ze stěžovatelova střešního okna, a dále z nalezených povýstřelových zplodin. Návrhy obhajoby na doplnění dokazování soud zamítl pro nadbytečnost. Výslech zpracovatelů odborných vyjádření nebyl namístě, neboť ta nevzbuzovala žádné pochybnosti a na obhajobou položené otázky odpovídala logicky. K navrhovanému vyšetřovacímu pokusu soud uvedl, že mechanismus poškození automobilu byl dostatečně objasněn jinými důkazy a možnost svědků slyšet výstřely byla prokázána obsahem jejich výpovědí. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu a řádně se vypořádal s obhajobou vznesenými důkazními návrhy. Závěr o vině okresní soud řádně dovodil z řetězce na sebe navazujících důkazů. Z nich vyplývá, že nejde o důkazy smluvené či zmanipulované. Výpovědi jsou konzistentní, a přestože se v dílčích částech navzájem odlišují, dávají dohromady přesvědčivý obraz skutečnosti. Navíc jsou potvrzeny i objektivními důkazy (nálezy zbraní a tzv. povýstřelových zplodin). 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelem uplatněné námitky mají převážně skutkovou povahu a nespadají proto pod žádný dovolací důvod. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů přitom nelze shledat tzv. extrémní rozpor. Namítal-li stěžovatel, že krajský soud se nezabýval jedním z doplnění podaného odvolání, nelze této námitce přisvědčit. Toto doplnění odvolání podle Nejvyššího soudu obsahuje pouze rozvedení již dříve uplatněných námitek, s nimiž se krajský soud dostatečně vypořádal. Nelze tedy předpokládat, že by se s těmito námitkami neseznámil. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy nezjistily dostatečně potřebný skutkový stav. Řadu důkazních návrhů odmítly, ačkoliv si provedené důkazy odporovaly. Současně se okresní soud postavil do role pomocníka obžaloby. Svědeckou výpověď poškozeného označil soud za věrohodnou, ačkoliv mu před výslechem bylo umožněno prostudovat spis a odnesl si z něj kopie podaných vysvětlení dalších osob. Obhajoba předtím neměla možnost tohoto svědka vyslechnout. 6. Dále není podle stěžovatele zřejmé, na základě jakých skutečností (v rozporu s § 43 odst. 1 trestního řádu) dávala policie svědkům status poškozených, neboť neutrpěli žádnou újmu. Soudy vůbec podle stěžovatele neprokázaly, zda v místě došlo k nějakému incidentu, nota bene střelbě. 7. Dále stěžovatel popisuje jednotlivé rozpory mezi svědeckými výpověďmi. Konkrétně jde o počet ran, které svědci slyšeli. Jejich výpovědi navíc neodpovídají zajištěné zbrani a střelivu. K tomu soudy přehlédly výpověď svědkyně, která v údajné trajektorii střel venčila psa a opakovaně potvrdila, že nic neslyšela (avšak podle záznamu ani ona ani pes na údajnou střelbu nereagují). Další rozpory panují v tom, zda svědci mohli vidět stěžovatele, resp. kde. Na změny ve výpovědích další svědkyně (oproti přípravnému řízení) soudy nijak nereagovaly, stejně jako na skutečnost, že svědkyně na místě incidentu vůbec nebyla. Bagatelizace popsaných nejasných okolností je podle stěžovatele nepřípustná, neboť se týká těžiště stíhaného jednání. V rozporu s provedenými důkazy soudy dovodily, že svědci nemají žádnou motivaci lhát. Takovým motivem však může být pomsta za předchozí incidenty se stěžovatelem. Soudy neprokázaly ani to, že v místě došlo ke střelbě, ani to, zda stěžovatel (nebo někdo jiný) na svědky křičel, nota bene vyhrožoval. K tomu přitom soudy odmítly provést objektivní důkazy. Zpracovatelům odborného posudku pak obhajoba nemohla klást k uvedeným rozporům otázky. 8. Dále soudy podle stěžovatele pochybily při provádění kamerového záznamu, neboť jednak v protokolu uvádějí, že jich bylo provedeno více (což však neodpovídá obsahu spisu), ale zejména je ve spise založen pouze upravený videozáznam, aniž by měla obhajoba přístup k originálu, a ze spisu vyplývalo, jaké úpravy byly na záznamu provedeny. K obsahu samotného záznamu (nejasného) vznesl stěžovatel rovněž řadu námitek, s nimiž se soudy nevypořádaly. 9. Jde-li o údajné důkazy zajištěné při domovní prohlídce, pak stěžovatel upozorňuje na to, že zjištěné povýstřelové zplodiny nebyly časově identifikovány (stěžovatel byl legálním držitelem zbraně a pravidelně ji užíval). Nalezená kulka pak nebyla spojena s žádnou ze stěžovatelových zbraní a další nalezená nábojnice rovněž ne (o tom se však soudy nezmiňují, ačkoliv jde o skutečnost ve prospěch stěžovatele). Zmíněná nábojnice nebyla podrobena znaleckému zkoumání, a dokonce se záhadně ztratila. 10. K výroku o náhradě škody stěžovatel namítá, že trpí totožnými nedostatky. Soudy neprokázaly, zda předmětné vozidlo bylo poškozeno stěžovatelem, jakým způsobem a kdy. Přestože je poškozený podstatně vyšší než vozidlo (a prohlížel je v den incidentu), nahlásil jeho poškození až po bezmála 14 dnech od incidentu. Na pozdější fotografii prakticky ze stejného místa je poškození dobře patrné. Je tedy nepravděpodobné, že v den incidentu by ho poškozený (v doprovodu dvou policistů) neviděl. Ničím nebylo prokázáno, že by k poškození vozidla nemohlo dojít v době mezi údajným incidentem a nahlášením poškození. Sám poškozený přiznal, že se s nárokem na náhradu škody přihlásil až po jeho neúspěšném jednání s pojišťovnou. N