IV.ÚS 1420/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1420/21 ze dne 31. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Michalem Přibilem, advokátem, sídlem Kadláčkova 894/17, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2021 sp. zn. 4 Tdo 94/2021, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2020 sp. zn. 3 To 91/2020 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. října 2019 sp. zn. 19 T 27/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7, čl. 8, čl. 10 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsoudil ho podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního a pracovního poměru v bezpečnostních sborech České republiky na dobu třiceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázal poškozeného F. V. (dále jen "poškozený") se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel a státní zástupce. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e) trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), písm. b) trestního řádu znovu stěžovatele uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil ho podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního a pracovního poměru v bezpečnostních sborech České republiky na dobu jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozeného odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele krajský soud podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. 4. Podle krajského soudu se stěžovatel dopustil shora označeného trestného činu tím, že v konkretizovanou dobu na určeném místě v Novém Jičíně v souvislosti s výkonem pravomoci policejního orgánu jako člen hlídky speciální pořádkové jednotky Policie České republiky po provedené lustraci nevrátil občanský průkaz do rukou poškozeného, ale úmyslně jej upustil na zem, přičemž po následném "nezjištěném verbálním kritickém zhodnocení" tohoto postupu poškozeným mu v rozporu se základními povinnostmi policisty stanovenými v § 9 a 11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen "zákon o policii"), a v rozporu s Etickým kodexem Policie České republiky úmyslně a bezdůvodně vyrazil z ruky mobilní telefon, který upadl na zem, čímž způsobil škodu ve výši 1 100 Kč, a nezasáhl proti jednání dalšího člena hlídky A. D. (jehož trestní věc byla rozhodnuta rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. 19 T 27/2017 a krajského soudu ze dne 22. 8. 2018 sp. zn. 3 To 312/2018, dále jen "druhý obviněný"), nýbrž se na jeho protiprávním jednání podílel, když zajišťoval druhého obviněného při poutání poškozeného a spoutaného jej společně odvedli do služebního vozidla k provedení převozu na služebnu Policie České republiky, Obvodní oddělení Nový Jičín. Tímto bezdůvodným protiprávním jednáním způsobili stěžovatel a druhý obviněný poškozenému kromě uvedené hmotné škody též újmu spočívající v porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 7, čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny a v dehonestaci před přítomnými přihlížejícími občany. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno nanejvýše jako možné kázeňské provinění, nikoli coby trestný čin. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 8 Tdo 1513/2017 kladoucí v souvislosti s tímto rozlišením důraz na osobu obviněného (služební hodnocení a opakované odměňování za nadstandardní pracovní výsledky), fakt, že se měl trestné činnosti dopustit před relativně delší dobou, a okolnost, že ani podezření z jejího spáchání nevedlo jeho nadřízené k rozhodnutí, jímž by byl postaven mimo službu. 7. Stěžovatel namítá, že k jeho jednání došlo v reakci na protiprávní jednání samotného poškozeného, nikoli bez jakéhokoli důvodu, jak dovodily soudy. Škoda způsobená poškozenému byla bagatelní, navíc stěžovatel pád mobilního telefonu nezpůsobil úmyslně. Ke zranění poškozeného nedošlo. Stěžovatel byl vysoce a opakovaně kladně služebně hodnocen a oceněn jako nejlepší pracovník svého oddělení za rok 2019 a dosud nebyl trestán. 8. Podle stěžovatele vykazuje skutková věta rozsudku krajského soudu odlišnosti od skutkové věty (zrušeného) rozsudku okresního soudu, ačkoli krajský soud ve veřejném zasedání provedl jediný důkaz, když zopakoval dokazování kamerovým záznamem, který byl pořízen "bez zvuku, za tmy a ze značné dálky". 9. Stěžovatel má za to, že soudy záměrně přehlížely důkazy (výpověď stěžovatele, druhého obviněného a svědka V.), podle kterých byl poškozený vyzván, aby poté, co jej vulgárně urážel, zůstal na místě (§ 114 zákona o policii). Nevyhověl-li této výzvě, dopustil se přestupku podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění, pročež mohl být zajištěn za použití donucovacích prostředků podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii. Podle stěžovatele ze skutečnosti, že tato výzva není seznatelná z pořízeného videozáznamu, nelze dovodit, že vyslovena nebyla. Soudy nehodnotily ani (jak stěžovatel tvrdí, sníženou) věrohodnost poškozeného, který zpočátku uváděl, že byl vystaven od policistů surovému násilí, což bylo vyvráceno posudkem znalce z oboru soudního lékařství. 10. Stěžovatel dává najevo, že ve vyhrocené situaci se domníval, že druhý obviněný jednal správně a v souladu se zákonem. Událost navíc proběhla velmi rychle, nelze přesvědčivě dovodit, že pojal s druhým obviněným společný úmysl, tedy nemohlo jít o spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za použití donucovacích prostředků odpovídal druhý obviněný, stěžovatel poškozeného pouze pomohl zvednout a odvedl jej do policejního vozidla. Soudy se nevypořádaly s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 8 Tdo 1549/2019, který podle stěžovatele zdůrazňuje "individuální odpovědnost" zasahujícího policisty za použití těchto prostředků. Navíc velitelem hlídky byl druhý obviněný, přičemž podle závazného pokynu policejního prezidenta ze dne 28. 11. 2012 o plnění základních úkolů služby pořádkové policie, čl. 13, platí, že: "velitel hlídky je určován, v případě výkonu hlídkové služby, ve vícečlenné nebo smíšené hlídce, je nadřízen všem členům hlídky, ukládá jim úkoly a odpovídá za jejich plnění". Stěžovatel tedy jednal v souladu s pokynem svého nadřízeného a jeho participace na zásahu nemohla v žádném případě dosáhnout intenzity trestného činu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Jde-li o rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). 12. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu byla podána vča