IV.ÚS 1421/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1421/15 ze dne 30. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Libora Kubaly, zastoupeného Mgr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015 č. j. 29 Cdo 4249/2014-232, o návrzích na zrušení bodu č. 82 a bodu č. 132 v článku I a článku II v části první zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "které není přípustné nebo", spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem proti žalovaným, a o dalších návrzích, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění I. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (a alternativně také rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2014 č. j. 11 Cmo 3/2013-168 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2013 č. j. 38 Cm 2/2009-108), neboť má za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, při současném porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dále podal návrh na zrušení bodu č. 82 a bodu č. 132 v článku I a článku II v části první zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "které není přípustné nebo". Konečně podal návrh, aby Ústavní soud podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovateli náklady tohoto řízení. II. Krajský soud v Ostravě výše uvedeným rozsudkem, v právní věci stěžovatele vůči žalovaným Mgr. Petru Poločkovi, insolvenčnímu správci dlužníka KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci", IČ 25351036, a společnosti Arnet Consulting, s. r. o., IČ 25818097 (dále "žalovaní"), o určení neplatnosti právního úkonu, rozhodl, že žaloba na určení neplatnosti ve výroku uvedených právních úkonů se zamítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud uvedl svá skutková zjištění a konstatoval nedůvodnost žaloby ve vztahu k vnitropodnikovým dokladům a účetním uzávěrkám, neboť právní předpisy s nimi nespojují vznik, změnu a zánik práv a povinností - jedná se toliko o účetní doklady, které nemají povahu právních úkonů ve smyslu § 34 a násl. o. z. V případě smlouvy o poskytnutí práva na vytěžování a zužitkování databáze uzavřené dne 25. 7. 2002 mezi dlužníkem a žalovanou Arnet Consulting, s. r. o., která nepochybně právním úkonem je, stěžovatel žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit jeho naléhavý právní zájem na určení její neplatnosti, netvrdil, a takový právní zájem nevyplývá ani z obsahu této smlouvy. Soud také připomněl, že tvorbu soupisu majetkové podstaty nelze obcházet řízením o určení neplatnosti smlouvy. Krajský soud ke vstupu společnosti Arnet účetnictví daně, s. r. o., do sdružení Arnet - Kubdat uvedl, že takový vstup sám o sobě rovněž právním úkonem není, tím je pouze samotná smlouva o sdružení uzavřená dne 25. 7. 2002 mezi dlužníkem (tj. KUBDAT Software, s. r. o.) a společností Arnet účetnictví daně, s. r. o. (dále jen "smlouva"). Krajský soud dovodil, že na případném určení neplatnosti této smlouvy nemá žalobce (stěžovatel) jako věřitel dlužníka naléhavý právní zájem. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 3. 2014 č. j. 11 Cmo 3/2013-168 zastavil odvolací řízení proti napadenému rozsudku ve výroku I v části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti v něm uvedených vnitropodnikových dokladů (výrok I), potvrdil ve výroku I tu jeho část, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti přílohy č. 3 smlouvy (výrok II), zamítl změněnou žalobu stěžovatele o určení neplatnosti smlouvy (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Odvolací soud mimo jiné poukázal na to, že v zájmu stručnosti rozhodnutí zcela odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť se jedná o zjištění správná a pro posouzení věci dostačující. Dále zdůraznil, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné; k tomu připomněl judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud poukázal také na to, že i případné vyslovení neplatnosti smluv by se v žádném případě neprojevilo v majetkové podstatě dlužníka. Proto nemá žalobce (stěžovatel) na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Ve zbývajícím vrchní soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, které shledal věcně správnými a s nimiž se zcela ztotožnil. Nesouhlasí proto s námitkami stěžovatele, že napadený rozsudek je překvapivým, nepřezkoumatelným, že se jedná o libovůli, že neprovedením všech důkazů a bez posouzení věci samé byla porušena jeho procesní práva a právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Soud zdůraznil, že stěžovatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož je předpokladem úspěšnosti žaloby o určení neplatnosti právního úkonu podle § 231 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., je v souladu s jeho ustálenou judikaturou (srov. též nález sp. zn. III. ÚS 17/95). Dovolací soud připomněl, že s účinností od 1. 1. 2014 plyne uvedený závěr z § 159 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona. Dále uvedl, že nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení namítl již žalovaný Mgr. Petr Poloček ve vyjádření k žalobě ze dne 21. 5. 2009 (č. l. 22 a 23 spisu) a otázku naléhavého právního zájmu posuzoval soud prvního stupně i odvolací soud. Dovolací soud poukázal také na to, že dovolání nečiní přípustným ani námitka absence poučení podle § 118a o. s. ř., neboť na základě zjištěného skutkového stavu nebyl ani v souzené věci důvod pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř.; v této souvislosti odkázal na vlastní judikaturu. Dovolací soud dále dovodil, že způsobilým dovolacím důvodem nejsou ani stěžovatelem vytýkané vady řízení, neboť nezahrnují žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navíc těmito tvrzenými vadami řízení před odvolacím soudem netrpí; napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům § 157 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí. Ostatně z obsahu dovolání je zjevné, že stěžovatelem (obecně) tvrzené nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nebyly na újmu uplatnění jeho práv; dovolací soud proto s odkazem na vlastní judikaturu zdůraznil, že napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud konečně připomněl, že tím, že ani odvolací soud neshledal na jeho straně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, může být stěžovatel ve svých očekáváních zklamán, leč nikoli překvapen. Za popsaného stavu by napadené rozhodnutí mohlo být "překvapivé" pouze pro účastníka svých práv nedbalého a na odvolací řízení nepřipraveného. Nejvyšší soud konečně neshledal opodstatněným ani návrh na předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení rozporu nové právní úpravy § 231 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění zákona č. 294/2013 Sb.) s ústavním pořádkem, maje označené ustanovení za ústavně konformní. III. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti, která se v podstatném takřka shoduje s jeho argumentací v odvolání a dovolání, podrobně připomněl věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Tu doprovodil hypertrofovaným a detailním odůvodněním, jež však je na újmu přehlednosti a řádné ústav