IV.ÚS 1421/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1421/21 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Kopřivy, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 č. j. 22 Cdo 104/2021-385, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2020 č. j. 18 Co 71/2019-361 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. října 2018 č. j. 30 C 61/2015-325, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ondřeje Němce, zastoupeného Mgr. Barborou Svobodovou, advokátkou, sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a práva jeho právní předchůdkyně zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 30 C 61/2015 se podává, že Úřad městské části města Brna, Brno-Líšeň, Odbor územního rozvoje a výstavby (dále jen "stavební úřad"), zahájil na základě podnětu právní předchůdkyně stěžovatele (Libuše Kopřivové, zemřelé dne 2. 4. 2022, posledně bytem A) řízení o odstranění stavby č. p. X1, jenž je součástí pozemku parc. č. X2 v katastrálním území L., obec B., nacházející se na adrese B (dále jen "B"), jehož vlastníkem je vedlejší účastník. Toto řízení vyústilo v nařízení odstranění části stavby, a to nové nosné stropní konstrukce z ocelových I profilů uložených do nosného zdiva, stropních tvárnic HURDIS, na náklady vlastníka. Stavební úřad učinil zjištění, že stavebním záměrem vedlejšího účastníka byla dotčena zeď spojující stavbu B v jeho vlastnictví a stavbu č. p. X3, která je součástí pozemku parc. č. X4 v katastrálním území L., obec B., nacházející se na adrese C (dále jen "C"), tehdy ve vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatele. Na základě informací a skutečností zjištěných v řízení stavební úřad konstatoval, že ve stavbě B byly provedeny stavební úpravy dokončené stavby bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu. 3. Právní předchůdkyně stěžovatele posléze podala žalobu k městskému soudu na určení vlastnického práva ke štítové zdi spojující stavbu B a stavbu C (dále jen "štítová zeď") s tím, že právě ona je výlučnou vlastnicí. Svoje tvrzení odůvodnila tím, že obě stavby byly postaveny dle tehdejšího způsobu výstavby tzv. řetězení, přičemž byly stavby přistavovány v řadě jedna ke druhé ve tvaru U o třech stěnách. Vedlejší účastník se žalobou nesouhlasil a namítal, že výlučným vlastníkem štítové zdi je on, případě připustil možné spoluvlastnictví štítové zdi s právní předchůdkyní stěžovatele. Dalším (sc. základním) argumentem vedlejšího účastníka byl nedostatek právního zájmu na této určovací žalobě. 4. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že obě uvedené nemovitosti byly vystavěny v roce 1906 na jednom pozemku a až v souvislosti s prodejem došlo k "faktickému" oddělení pozemků, jejichž jsou nyní domy součástmi. Při převodu na nové nabyvatele nebylo o dělící zdi mezi převodci a nabyvateli ničeho ujednáno a toto nebylo změněno ani při následujících převodech. Jelikož byla štítová zeď vystavěna jako společná pro oba domy, pro oba plní stejnou funkci, neboť tato štítová zeď v době výstavby byla součástí jednoho pozemku. Městský soud měl za prokázané, že její režim se v průběhu let nezměnil a zůstala ve spoluvlastnictví majitelů obou nemovitostí, nikoliv ve výlučném vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatele, pročež žalobu zamítl. 5. K odvolání právní předchůdkyně stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (výrok I) a rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok II), když se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením městského soudu, přičemž zejména shledal, že dělící zeď je společnou součástí obou pozemků právní předchůdkyně stěžovatele a vedlejšího účastníka. 6. Dovolání právní předchůdkyně stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší soud zejména konstatoval, že dovolání je v převažující části polemikou se skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Právní předchůdkyně stěžovatele zpochybňovala v dovolání jak způsob výstavby, tak dělení pozemků, i vůli stavebníků a okolnosti vzniku stavby. Nicméně od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; Nejvyšší soud tak musel vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). II. Argumentace stěžovatele 7. Argumentaci v obsáhlé ústavní stížnosti lze shrnout tak, že ochrany vlastnického práva se právní předchůdkyně stěžovatele před obecnými soudy domáhala z toho důvodu, že vedlejší účastník v předmětné době prováděl rekonstrukci svého domu, při které došlo k zásadním zásahům do její dělící (štítové) zdi. Vedlejší účastník tyto rekonstrukční práce s právní předchůdkyní stěžovatele nekonzultoval a nakládal s štítovou zdí, jako by byla součástí jeho domu, resp. součástí jeho pozemku. To, že je výlučným vlastníkem předmětné štítové zdi, ostatně tvrdil po většinu průběhu řízení před městským soudem. Ačkoliv se sporná štítová zeď nachází na pozemku nyní ve vlastnictví stěžovatele, obecné soudy žalobu na určení výlučného vlastnictví zamítly a uzavřely, že štítová zeď je ve spoluvlastnictví právní předchůdkyně stěžovatele a vedlejšího účastníka, aniž by respektovaly právní stav v době výstavby, a v té době užívané stavební postupy. Právní předchůdkyně stěžovatele měla za to, že rozhodnutí obecných soudů nemůže obstát i z toho důvodu, že ač se závěr o spoluvlastnictví předmětné zdi může jevit na první pohled jako šalamounský, v širším kontextu této konkrétní věci došlo ve výsledku k tomu, že stěžovatel je na základě rozhodnutí nyní výlučným vlastníkem pouze dvou zdí svého domu, tj. uličního a dvorního průčelí a zároveň je spoluvlastníkem štítové (štítové) zdi, zatímco vedlejší účastník je nyní výlučným vlastníkem tří zdí svého domu, tj. odvrácené štítové zdi a dvou průčelí, a zároveň je spoluvlastníkem štítové zdi. Výsledkem nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy je tak nejen tento nepoměr ve vlastnickém právu, ale především popření zásady superficies solo cedit. Věc měla být tedy posouzena v souladu se superficiální zásadou, která platila v době výstavby obou domů v roce 1906 a ke které se právní řád po desítkách let vrátil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas právní předchůdkyní stěžovatele, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Právní předchůdkyně stěžovatele byla, a nyní stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť právní předchůdkyně stěžovatele vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. Stěžovatel výslovně uvedl, že na ústavní stížnosti trvá, s argumentací své právní předchůdkyně se plně ztotožnil, neboť je aplikovatelná i na porušení jeho ústavně zaručených práv. IV. Vyjádření účastníků řízení, vedlejšího účastníka řízení a replika právní předchůdkyně stěžovatele 9. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi. 10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření mj. s odkazem na obsah napadeného usnesení navrhl ústavní stížnost odmítnout. 11. Krajský soud ve svém vyjádření zdůraznil, že žaloba na určení výlučného vlastnictví k štítové zdi nemohla být úspěšná, neboť bylo prokázáno, že štítová zeď je společnou součástí obou domů obdobně jako rozhrady. Navrhl ústavní stížnost s odkazem na napadený rozsudek odmítnout. 12. Městský soud ve svém vyjádření s odkazem na obsah napadeného rozsudku navrhl ústavní stížnost odmítnout. 13. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že v ústavní stížnosti jsou uvedeny tytéž námitky a shodné argumenty, které již byly uplatněny v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyt