IV.ÚS 1424/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1424/20 ze dne 23. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. května 2020 č. j. 1 As 142/2020-29 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2020 č. j. 9 A 184/2017-120, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti JERICHO, spol. s r. o., sídlem Jablonského 640/2, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozsudku městského soudu. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastnice podala stěžovateli žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"), na kterou stěžovatel odpověděl e-mailovou zprávou dne 23. 8. 2017, přičemž uvedl, že není povinným subjektem k poskytování informací. Vedlejší účastnice na uvedené reagovala podáním ze dne 11. 9. 2017, označeným mj. jako "stížnost na neposkytnutí informace," ve kterém se dožadovala poskytnutí informace. Stěžovatel odpověděl dopisem ze dne 23. 8. 2017, že na svém stanovisku trvá. 3. Vedlejší účastnice podala dne 24. 10. 2017 proti uvedenému dopisu žalobu na jeho zrušení jako rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jenž ji odmítl rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 9 A 184/2017-32 pro chybějící pravomoc, protože dospěl k závěru, že stěžovatel povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím není. Nejvyšší správní soud uvedené rozhodnutí zrušil svým rozsudkem ze dne 20. 2. 2019 č. j. 6 As 282/2018-46, neboť městský soud nesprávně posoudil znaky veřejné instituce podle uvedeného ustanovení. Způsob vzniku je dán aktem státu, obdobné subjekty mohou být zřizovány pouze zákonem, zřizovatelem je stát a má také veřejný účel jako státem zřízené a později aprobované fórum pro alternativní řešení sporů. Ke znaku utváření orgánů uvedl, že jsou státem vytvářeny nepřímo prostřednictvím Hospodářské komory České republiky a Agrární komory České republiky, což jsou rovněž subjekty zřízené zákonem k plnění veřejného účelu. Ke státnímu dohledu uvedl, že tento znak sice není naplněn, avšak chybějící státní dohled je projevem stěžovatelovy nezávislosti. 4. Městský soud znovu žalobu vedlejší účastnice odmítl rozsudkem ze dne 29. 4. 2019 č. j. 9 A 184/2017-76, neboť vedlejší účastnice nesprávně zvolila žalobní typ, neboť stěžovatelův dopis ze dne 23. 8. 2017 nebylo možné posoudit jako rozhodnutí správního orgánu. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2019 č. j. 4 As 256/2019-23, poněvadž městský soud sice správně posoudil, že proti postupu stěžovatele v uvedené věci nelze brojit žalobou proti rozhodnutí podle § 65 s. ř. s., avšak městský soud měl vedlejší účastnici umožnit změnu žalobního návrhu na žalobu proti nečinnosti podle § 79 a násl. s. ř. s. V uvedeném rozhodnutí výslovně uvedl, že podmínky věcného projednání žaloby se posuzují k okamžiku podání původní žaloby. 5. Městský soud, vázán právními názory Nejvyššího správního soudu, svým napadeným rozsudkem změněné žalobě vedlejší účastnice vyhověl a přikázal stěžovateli o žádosti vedlejší účastnice rozhodnout. Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud odmítl svým napadeným usnesením pro nepřípustnost podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem správních soudů, že je povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Namítá, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007 (N 10/44 SbNU 129) posoudil jednotlivé znaky veřejné instituce každý zvlášť, kdežto soudy v jeho věci posoudily pouze tři z pěti. Na základě toho učinily svůj závěr o stěžovateli jako o veřejné instituci - test byl proveden nesprávně, nadto byl nedostatečně odůvodněn. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly se stěžovatelovou námitkou, zda byla žaloba skutečně podána včas, přičemž odkaz Nejvyššího správního soudu v jeho rozsudku sp. zn. 4 As 256/2019 na posuzování podmínek věcného projednání žaloby nebyl závazným právním názorem, ale pouze "náznakem". Městský soud a Nejvyšší správní soud měly v následujícím řízení včasnost žaloby posuzovat a závěr o okamžiku posuzování podmínek věcného projednání žaloby odůvodnit. 7. K odůvodnění odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu stěžovatel uvedl, že má-li se podle něj chovat jako povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím, hrozí mu bezprostřední újma (spočívající např. v donucení poskytnout informací pod ochranou obchodního tajemství nebo v bezúčelném vynakládání peněžních prostředků), naopak vedlejší účastnici žádná újma nevznikne, neboť dojde "pouze" k oddálení vyřízení její žádosti. Odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015 č. j. 2 As 155/2015-67 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1146/16 ze dne 20. 6. 2017 (N 101/85 SbNU 679), ve kterých k odložení vykonatelnosti došlo a které jsou skutkově obdobné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas subjektem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), protože se řídil poučením městského soudu o možnosti podat kasační stížnost. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu jde o postup stěžovatele, který je založen na důvěře v rozhodnutí orgánu veřejné moci, který nemůže být na újmu jeho procesním právům. 9. Ústavní stížnost míří proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, kterým byla stěžovateli uložena povinnost rozhodnout ve věci žádosti o poskytnutí informace, neboť správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel je povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel je proto v postavení správního orgánu, jehož forma činnosti byla úspěšně napadena žalobou ve správním soudnictví. Obecně platí, že ústavní stížnost není oprávněn podat správní orgán, jehož rozhodnutí (či jiná forma činnosti) bylo úspěšně napadeno správní žalobou; ústavní stížnost slouží výhradně k ochraně ústavně zaručených subjektivních práv (srov. ŠIMÍČEK, V. In: FILIP, J. a kol. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 492). Jde-li o samotnou existenci povinnosti poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, lze podle bodu 42. nálezu sp. zn. IV. ÚS 1146/16 ze dne 20. 6. 2017 (N 101/85 SbNU 679) proti takovému rozhodnutí podat ústavní stížnost. V nyní posuzované věci je proto nutné zvážit, zda je stěžovatel právnickou osobou a může být subjektem ústavně zaručených práv, kterých se dovolává, a zda je k podání ústavní stížnosti oprávněn. 10. Podle § 20 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je právnickou osobou organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Podle stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1997 sp. zn. Plsn 2/96 mezi vlastnosti, kterými se právnické osoby charakterizují, patří určení názvu a sídla, vlastní organizační struktura, vymezení orgánu, který je za ní oprávněn jednat v právních vztazích, vymezení vlastního majetku sloužícího k plnění svých úkolů a vlastní odpovědnost za majetkovou újmu způsobenou jinému. 11. Podle zákona České národní rady č. 62/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel působí jako stálý rozhodčí soud a nezávislý