IV.ÚS 1425/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1425/22 ze dne 21. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. PhDr. Jiřím Novotným, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 282/57, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2022 č. j. 3 Tdo 1304/2021-716, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. srpna 2021 č. j. 7 To 149/2021-671 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. května 2021 č. j. 4 T 74/2018-628, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem (druhým v pořadí) uznal stěžovatele vinným pod bodem 1) výroku o vině přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a pod bodem 2) výroku o vině přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku, a odsoudil ho podle § 204 odst. 1 za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle okresního soudu se stěžovatel dopustil uvedených přečinů tím, že [skutek pod bodem 1)] v blíže neurčené době, nejméně však od 13. 10. 2015 do 31. 12. 2015 opakovaně požadoval na sociální síti Facebook ze svého profilu po konkretizované nezletilé, aby mu zasílala svoje erotické fotografie, což nezletilá učinila, a poté s ní vedl konverzaci s erotickým podtextem, ačkoliv na základě sdělení nezletilé znal její věk; dále v době nejméně od 20. 1. 2016 do 11. 11. 2016 opakovaně oslovil prostřednictvím sociální sítě Facebook ze svého profilu další nezletilé dívky, vedl s nimi konverzaci s erotickým podtextem a požadoval po nich zasílání erotických fotografií přesto, že z předchozí komunikace věděl, že jsou mladší patnácti let, přičemž u nich tímto nevhodným chováním a předčasným zájmem o sexualitu ohrozil jejich další mravní vývoj, a že [skutek pod bodem 2)] od blíže neurčené doby do 13. 4. 2017 v místě trvalého bydliště ve svém počítači přechovával nejméně 32 videí a 23 fotografií, na kterých jsou zachyceny dívky ve věku od deseti do čtrnácti let v sexuálně vyzývavých pozicích. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že stát coby procesní strana v trestním řízení disponoval ve srovnání s ním dalším procesním prostředkem, kterým byl přístup k soudu bez přítomnosti stěžovatele spočívající v okolnosti, že po skončení hlavního líčení dne 9. 5. 2019 zůstala státní zástupkyně v jednací síni, o čemž však nebyl učiněn řádný zápis do protokolu o hlavním líčení a současně šlo o porušení § 16 odst. 4 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen "vyhláška č. 37/1992 Sb."). Výhradou se nezabýval ani Nejvyšší soud, což není přípustný postup. Stěžovatel v tom spatřuje porušení principu kontradiktornosti řízení a rovného přístupu stran k soudu a de facto porušení svého práva na spravedlivý proces. 6. Stěžovatel má rovněž za to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť okresní soud zcela pominul jeho argumentaci a námitky, a to jak k jednotlivým důkazům, tak i v závěrečné řeči, a to podané buď osobně, nebo prostřednictvím svého obhájce. Stěžovatel dále vytýká, že rovněž krajský soud se v rozporu s právem na spravedlivý proces nezabýval jeho výhradami. 7. Podle stěžovatele skutkový stav, který byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Dovozuje, že jednání kladené mu za vinu, tj. komunikace s nezletilými, není trestným činem, neboť nemělo takovou intenzitu, aby s ohledem na osobu dítěte a povahu takového jediného či jen krátkodobého negativního působení si poškozená osvojila nemorální či jiné vadné návyky, čímž by fakticky nastal následek spočívající v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. Stěžovatel poukazuje na stávající judikaturu (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 8 Tdo 138/2016), která podle jeho názoru podporuje jeho obhajobu, že svým jednáním nevydal poškozené v nebezpečí zahálčivého anebo nemravného života. Je přesvědčen, že zde absentuje následek spočívající v ohrožení mravního vývoje dítěte. Soudy přitom podle stěžovatele hodnotily důkazy ve vztahu k následku spočívajícím v ohrožení mravního vývoje svévolně, bez jakéhokoliv racionálního logického základu. 8. V řízení nebylo ani prokázáno, že by v důsledku jeho působení vzniklo reálné nebezpečí, že se poškozené budou chovat promiskuitně nebo se živit prostitucí, případně vést jiný parazitní způsob života. Konkretizovaná svědkyně vypověděla, že komunikace se stěžovatelem na ní žádné následky nezanechala. Podle stěžovatele se totéž podává i z dalších protokolů o výslechu osob mladších patnácti let. Ne každé nevhodné či nemorální chování pachatele vede k následkům předpokládaným v § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. 9. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry soudů o naplnění subjektivní stránky jemu za vinu kladeného trestného činu podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, tedy, že se jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Má za to, že závěry o jeho úmyslu byly učiněny pouze na základě vlastních úvah soudu, bez jakýchkoli objektivních závěrů a podkladů. 10. Stěžovatel dále shledává porušení svých práv na obhajobu a na spravedlivý proces ve skutečnosti, že okresní soud nikdy neprojednal trestný čin pod bodem 2) výroku o vině, tj. přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku, neboť hlavní líčení dne 19. 2. 2019 bylo zahájeno pro skutek podle § 193b trestního zákoníku (navazování nedovolených kontaktů s dítětem), k němuž byl vyslechnut, nebyl však nikdy vyslechnut ke skutku podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku. K prokázání skutku kvalifikovaného soudem jako přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku nebyl soudem proveden jakýkoli důkaz. Stěžovatel uvádí, že okresní soud v tomto ohledu neprovedl žádné pornografické dílo jako důkaz. 11. Obecné soudy rovněž porušily tajemství dopravovaných zpráv, neboť byly provedeny důkazy bez předchozího souhlasu se vstupem do dopravovaných zpráv (komunikace). Tímto důkazem byla zajištěna facebooková komunikace. Rovněž poukazuje na to, že sice dal policii souhlas s provedením zálohy facebookového profilu, nikoli však ke zpřístupnění jeho obsahu, včetně komunikace s jinými uživateli. Policejní orgán tak vstoupil do elektronických zpráv bez jeho souhlasu a rovněž bez souhlasu druhé komunikující strany. Zajištěnou internetovou komunikaci tak stěžovatel označuje za důkazní prostředek získaný v rozporu s právními předpisy. Stěžovatel polemizuje též se závěry Nejvyššího soudu, podle kterého není třeba souhlasu druhé komunikující strany. 12. Stěžovatel dále tvrdí, že u něj byla provedena domovní prohlídka bez souhlasu soudu. Policisté ho po výslechu dne 13. 4. 2017 odvezli k němu domů, kde je vyzval, aby počkali přede dveřmi, což však policisté nerespektovali a do bytu vstoupili i přes jeho nesouhlas. Jeden z policistů ho přitom hlídal. Následně byl opět odvezen policisty zpět na policejní služebnu, kde byl nucen podepsat protokol o vydání věci - počítače, který mu byl v bytě zabaven. I zde nejednal ze svobodné vůle. Úřední záznam založený na st