IV.ÚS 1428/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1428/24 ze dne 9. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SAPELI, a. s., sídlem Pávovská 3104/15a, Jihlava, zastoupené JUDr. Janem Brožem, Ph.D., advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2024 č. j. 4 As 128/2022-79 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. března 2022 č. j. 63 A 20/2021-68, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a České obchodní inspekce, ústřední inspektorát, sídlem Štěpánská 796/44, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Česká obchodní inspekce, Inspektorát Jihočeský a Vysočina (dále jen "inspektorát"), rozhodnutím ze dne 17. 7. 2019 č. j. ČOI 90278/19/2000/Hl uznal stěžovatelku vinnou výrokem I. bod 1) ze spáchání přestupku podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 22/1997 Sb."). Přestupku se stěžovatelka dopustila tím, že v postavení výrobce dodávala na trh v rozporu s § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 22/1997 Sb., v období od 13. 2. 2017 do 21. 6. 2018 dřevěné vnitřní dveře Elegant a MERA se specifickými vlastnostmi (z toho 4 367 kusů typu Elegant a 2 kusy typu MERA). Výrobky spadající pod položku 3 tabulky 8 přílohy č. 2 nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení č. 163/2002 Sb.") stěžovatelka "uvedla na trh bez posouzení shody autorizovanou osobou postupem dle § 7 tohoto nařízení vlády, a v rozporu s § 7 odst. 1 tohoto nařízení vlády tak nezajistila u autorizované osoby technickou dokumentaci v takovém rozsahu, aby umožňovala posouzení shody výrobků s technickými požadavky obsaženými ve stavebním technickém osvědčení dle § 4 téhož nařízení vlády". Inspektorát dále výrokem I. bod 2) shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb. Za spáchání přestupků inspektorát podle § 19a odst. 6 písm. a) zákona č. 22/1997 Sb., ve spojení s § 41 odst. 1 a § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, (dále jen "přestupkový zákon") uložil stěžovatelce úhrnnou pokutu ve výši 800 000 Kč (výrok II.) a uložil jí povinnost uhradit náklady řízení (výrok III.). 3. K odvolání stěžovatelky vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 20. 8. 2021 č. j. ČOI 108068/21/O100/Be/Št změnila rozhodnutí inspektorátu tak, že výše citovaný text ve výroku I. bod 1) nahradila slovy: "uvedla na trh na základě prohlášení o shodě ze dne 23. 7. 2014, avšak po posouzení shody, které neodpovídalo § 7 nařízení vlády č. 163/2002 Sb., neboť v rozporu s § 7 odst. 1 písm. a) nezajistila u autorizované osoby provedení počáteční zkoušky typu výrobku, a v rozporu s § 7 odst. 1 písm. b) nezajistila technickou dokumentaci podle § 4 nařízení vlády č. 163/2002 Sb., čímž spáchala správní delikt podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky (od 1. 7. 2017 označen v tomto ust. jako přestupek), na který se hledí ve smyslu § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich jako na přestupek". Vedlejší účastnice současně rozhodnutí inspektorátu v rozsahu výroku I. bod 2) zrušila a řízení zastavila a výrok II. změnila tak, že původně úhrnnou pokutu ve výši 800 000 Kč nahradila pokutou za jeden přestupek ve výši 100 000 Kč, a ve zbytku rozhodnutí inspektorátu potvrdila. 4. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejší účastnice Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. V jeho odůvodnění krajský soud uvedl, že technický návod, kterým se stěžovatelka řídila, nemá obecnou závaznost, neboť nejde o právní předpis, nýbrž o výkladovou konkretizaci nařízení vlády č. 163/2002 Sb. Při kolizi technického návodu s nařízením vlády má podle krajského soudu přednost nařízení vlády. Technický a zkušební ústav stavební Praha, s. p., (dále jen "TZÚS"), který technický návod vydal, ani Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (dále jen "ÚNMZ"), nejsou zmocněni k poskytování závazného výkladu zákona č. 22/1997 Sb. Rozpor technického návodu s nařízením vlády č. 163/2002 Sb. tak nepředstavuje jakoukoliv překážku pro to, aby stěžovatelka mohla být uznána vinnou z přestupku. Postup stěžovatelky podle § 8 nařízení vlády č. 163/2002 Sb. byl v rozporu s právní úpravou, neboť příslušné výrobky podléhaly režimu § 7 daného nařízení vlády č. 163/2002 Sb. Naplnění materiálního znaku přestupku krajský soud dovodil mj. z kvantity na trh uvedených výrobků bez řádně provedeného posouzení a z osoby pachatele přestupku, neboť stěžovatelka jako profesionál si má být vědoma, jaká procedura je vyžadována pro uvedení výrobků na trh. 5. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že na základě technických návodů, dlouhodobé praxe a na doporučení autorizovaných osob, u dveří MERA a Elegant, které jsou určeny výhradně k interiérovému použití, postupovala při posuzování shody podle § 8 nařízení č. 163/2002 Sb. Podle stěžovatelky není z nařízení č. 163/2002 Sb. patrné, kdy je režim podle § 7 nebo § 8 možné aplikovat, proto se řídila technickým návodem. Jako zásadní v dané věci tak považuje vyřešení otázky právního a faktického významu technických návodů ve vazbě na přestupkové řízení a tím i na přestupkovou odpovědnost. Stěžovatelka namítá, že TZÚS vyhotovil a vyhotovuje desítky technických návodů, které jsou autorizovanými osobami povinně aplikovány při posuzování shody především podle nařízení vlády č. 163/2002 Sb. Závěr správních soudů o nezávaznosti technických návodů tak představuje zásadní zásah do právní jistoty všech zainteresovaných subjektů (výrobců, autorizovaných osob atd.), kteří se v dobré víře technickými návody řídí, neboť technický návod, i předchozí technický návod, platily a byly aplikovány více než 10 let. Stěžovatelka argumentuje tím, že technické návody nezpracovává soukromý subjekt, nýbrž státní podnik TZÚS, který je připravuje na základě požadavku správního úřadu ÚNMZ. 7. Dále stěžovatelka namítá, že se správní orgány a následně i správní soudy nedostatečně zabývaly naplněním materiálního znaku přestupku, přičemž tvrdí, že v souladu s relevantní judikaturou byly v jejím případě dány specifické okolnosti vylučující její odpovědnost, které však nebyly zohledněny (technické návody vydané státem, resp. TZÚS a ÚNMZ). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64