IV.ÚS 1431/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1431/09 ze dne 26. 1. 2010 N 14/56 SbNU 133 K náhradě za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech regulace nájemného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 26. ledna 2010 sp. zn. IV. ÚS 1431/09 ve věci ústavní stížnosti H. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009 č. j. 55 Co 507/2008-62 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2008 č. j. 22 C 370/2006-39, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu spočívajícím v nepřijetí zvláštního právního předpisu umožňujícího stěžovatelce v pozici pronajímatelky zvýšit nájemné za užívání bytů, za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009 č. j. 55 Co 507/2008-62 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2008 č. j. 22 C 370/2006-39 se ruší, neboť jimi a řízením, jež jejich vydáním předcházelo, bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelky chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. 1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, jimiž byla zamítnuta její žaloba proti žalované České republice - Ministerstvu financí o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti státu přijmout zvláštní právní předpis umožňující stěžovatelce jako pronajímateli nemovitosti zvýšit nájemné za užívání bytů. 2. Stěžovatelka zdůraznila, že při uplatnění svých práv postupovala vždy v souladu s judikaturou Ústavního soudu [zejména nálezy sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.) a sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59)], ze které odvíjela svoji právní argumentaci a stanoviska v řízení před obecnými soudy. Nalezení práva se však nedočkala, naopak pro úspěšnost její žaloby vůči státu je po ní požadováno uplatnění právního nároku na zaplacení pohledávky se stejnou právní podstatou vůči nájemcům bytů s tzv. regulovaným nájemným za dobu minulou, přičemž "pro futuro" zaplacení pohledávky na zaplacení rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným se domáhat nemůže s ohledem na přijetí zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. S tímto závěrem, jakož i dalšími právními názory prezentovanými v rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelka nesouhlasila a poukázala na to, že obecné soudy při rozhodování v její věci nerespektovaly závazná a dostupná rozhodnutí Ústavního soudu k této problematice. Zopakovala, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) výslovně poukázal na přímou odpovědnost státu - Parlamentu za protiústavní stav v oblasti regulovaného nájemného a na shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 489/05, podle kterého se pronajímatel jako žalobce může domáhat stanovení výše obvyklého nájemného soudem pouze "pro futuro", tedy nikoliv se zpětnou účinností. Stěžovatelka uvedla, že odpovědnost státu za vzniklou škodu opřela o nálezy Ústavního soudu [sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.), sp. zn. I. ÚS 245/98 ze dne 22. 9. 1999 (N 128/15 SbNU 221)], podle kterých nelze odpovědnost státu za nesprávný úřední postup zákonodárných orgánů, zejména při vyhlašování zákonů, vyloučit či omezit zákonem ani jinou právní normou, neboť tato je garantována přímo v čl. 36 odst. 3 Listiny. 3. Stěžovatelka výslovně uvedla, že se neobrátila s žádnou žalobou na zaplacení peněžitého plnění na obecný soud ve vztahu k určitému nájemci nacházejícímu se v bytě v domě v jejím vlastnictví, a to vzhledem k nemožnosti uplatňovat nárok na zaplacení peněžitého plnění za dobu minulou v souladu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 a ani za dobu budoucí vzhledem k přijetí zákona č. 107/2006 Sb., neboť má za to, že povinnost takovou žalobu uplatnit konstruovat nelze. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka souhlasila, aby Ústavní soud při rozhodování ve věci samé upustil od ústního jednání. II. 4. Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 8. 2009 konstatoval, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky o porušení jejích práv ústavně zaručených v čl. 36 a 11 Listiny. Účastník řízení neměl námitky proti navrhovanému upuštění od ústního jednání. 5. Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 3. 8. 2009 uvedl, že se ústavností svého rozhodnutí dostatečně zabýval v odůvodnění napadeného rozsudku a v podrobnostech na ně zcela odkázal s tím, že nemá, co by k uvedenému dodal. Účastník řízení souhlasil s upuštěním od ústního jednání. 6. Česká republika - Ministerstvo financí ve vyjádření ze dne 6. 8. 2009 uvedla, že považuje ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí za správná, neboť odpovídají ustálené judikatuře. Vedlejší účastník poukázal na to, že po právní stránce obdobné spory řešil Nejvyšší soud, a na konkrétní z nich odkázal ve svém vyjádření. Uvedl rovněž, že jeho vyjádření je plně v souladu se stanoviskem vlády k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti J. V., O. M., Art 38, a. s., V. a V. H. proti České republice ze dne 28. 12. 2007. Stanovisko vlády České republiky bylo poskytnuto Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který projednává žaloby vlastníků nájemních domů v České republice proti České republice ze shodných důvodů, jaké uvádí stěžovatelka. Na základě toho vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. 7. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce na vědomí k případné replice, tato na ně však v soudem stanoveném lhůtě nereagovala. III. 8. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 370/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 8. 12. 2006 domáhala po žalované zaplacení částky 2 293 144 Kč z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žalovaná částka představovala rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným za období od 22. 12. 2004 do 21. 12. 2006. Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl a stěžovatelku zavázal povinností k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 116 703,30 Kč. Obvodní soud v odůvodnění předmětného rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka neprokázala existenci škody, neboť nelze předpokládat, že by s ohledem na pravidelný běh věcí žalovanou částku od nájemníků získala. Nalézací soud odmítl, že nepřijetí příslušného zákona představuje nesprávný úřední postup orgánů státu, a k argumentaci nálezy Ústavního soudu uvedl, že jejich právní závěry nemohou změnit judikaturu Nejvyššího soudu o tom, že výkon moci zákonodárné není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. 9. Odvolání stěžovatelky opírající se argumentačně o judikáty Ústavního soudu k otázce regulace nájemného nepovažoval Městský soud v Praze za důvodné a ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Náhradově nákladový výrok soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, stejně tak nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud při posouzení věci vyšel z nálezů Ústavního soudu řešících problematiku nájemného; v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 poukázal na tezi formulující požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům. Z pohledu uplatnění této zásady, která byla podle odvolacího soudu ústředním rozhodovacím důvodem i v jiných srovnatelných věcech, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že pro vypořádání poruchy v závazkovém právním vztahu je třeba primárně využít ty reparační instrumenty, které jsou způsobilé zajistit úplnou nápravu, a teprve poté, budou-li splněny podmínky pro aplikaci, nastoupí institut náhrady škody uplatněný proti státu. Ve věci samé tak odvolací soud uzavřel, že zamítnutí žaloby proti státu bylo rozhodnutím správným, neboť stěžovatelka nevyčerpala Ústavním soudem předpokládané procesní pro