IV.ÚS 1431/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1431/16 ze dne 27. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavních stížnostech společnosti Bohemia Faktoring, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, IČO: 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. 2. 2016, č. j. 54 Co 849/2015-122, ze dne 2. 2. 2016, č. j. 54 Co 848/2015-171, ze dne 5. 2. 2016, č. j. 54 Co 908/2015-185, ze dne 5. 2. 2016, č. j. 54 Co 891/2015-139 a ze dne 2. 2. 2016, č. j. 54 Co 892/2015-134, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2016, č. j. 72 Co 31/2016-334, ze dne 15. 3. 2016, č. j. 69 Co 58/2016-192, ze dne 16. 3. 2016, č. j. 35 Co 51/2016-210, ze dne 8. 4. 2016, č. j. 19 Co 354/2015-145, ze dne 21. 3. 2016, č. j. 14 Co 28/2016-264, ze dne 26. 4. 2016, č. j. 13 Co 174/2016-258, ze dne 21. 3. 2016, č. j. 35 Co 61/2016-234, ze dne 21. 3. 2016, č. j. 58 Co 47/2016-189, ze dne 26. 4. 2016, č. j. 28 Co 145/2016-181, ze dne 31. 5. 2016, č. j. 21 Co 181/2016-222 a ze dne 15. 6. 2016, č. j. 62 Co 118/2016-196, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 4. 2016, č. j. 22 Co 59/2016-231, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 5. 2016, č. j. 29 Co 18/2016-148, ve společném řízení, takto: Ústavní stížnosti a návrhy s nimi spojené se odmítají. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel v období od 5. 5. 2016 do 24. 8. 2016 celkem osmnáct stížností, jimiž se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí odvolacích soudů vydaných v rámci exekučních řízení. Exekuční řízení byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z toho důvodu, že rozhodčí doložky, na základě kterých byly vydány rozhodčí nálezy, jenž představovaly v daných věcech exekuční tituly, jsou podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplatné. Rozhodčí doložky totiž neobsahovaly buď přímé určení rozhodce, nebo konkrétní způsob jeho určení. Nehledě na další výroky napadených usnesení a rozhodnutí jim předcházejících, stěžovatelka proti nim brojí především v částech, ve kterých jí byla uložena povinnost, aby v procesní pozici oprávněné nahradila exekutorovi náklady exekuce. Stěžovatelka tvrdí, že tím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na ochranu majetku ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Každá z ústavních stížností se týká jiného exekučního řízení, všechny však mají společné následující znaky: Původní oprávněnou v dotčených řízeních byla Komerční banka a. s., která se prostřednictvím soudního exekutora snažila vymoci dluhy po klientech, především z titulu nesplacených úvěrů. Jednotlivá exekuční řízení byla zahájena v letech 2009 - 2011. V roce 2014 postoupila Komerční banka a. s. vymáhané pohledávky na stěžovatelku, která do exekučních řízení vstoupila namísto ní. Jednotlivé stížnosti obsahují totožnou argumentaci, kterou stěžovatelka rozdělila do třech okruhů nazvaných A) náklady exekučního řízení, B) rozhodčí doložky a C) neúplnost právního posouzení; uvedenou strukturu dodržuje u šesti stížností nejstaršího data. Následné stížnosti byly modifikovány a obsahují pouze argumentaci obsaženou původně v okruhu A), přičemž argumentace z částí B) a C) již ve stížnostech nefiguruje. Stížnosti podané po datu 11. 8. 2016 jsou rozšířeny o odstavec, v němž stěžovatelka odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 82/16. Stěžovatelka stran povinnosti hradit náklady exekuce v ústavních stížnostech nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně svého procesního zavinění ve vztahu k zastavení exekuce. Má za to, že tyto závěry jsou výsledkem svévolné interpretace právních předpisů, rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a odporují principům spravedlnosti, zejména zásadě předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. legitimního očekávání, že v řízeních bude rozhodováno obdobně jako dosud v podobných případech se shodným skutkovým a právním základem. Stěžovatelka v této souvislosti namítla, že v době podání návrhů na zahájení exekuce byla rozhodovací praxe obecných soudů opačná, tj. uznávala za způsobilé exekuční tituly i rozhodčí nálezy přijaté na základě rozhodčích doložek obdobného znění jako v projednávané věci. Nic podle stěžovatelky před vydáním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, nenasvědčovalo tomu, že dojde k zásadnímu obratu v judikatuře a zmíněné rozhodčí nálezy budou jako exekuční tituly odmítnuty. Stěžovatelka dále zdůraznila, že v důsledku existence rozhodčích doložek neměla její právní předchůdkyně možnost uplatnit pohledávku cestou žaloby k obecnému soudu, neboť v rozhodné době by řízení o takovém návrhu bylo pro nedostatek pravomoci (event. z důvodu překážky věci rozhodnuté) zastaveno. Podle mínění stěžovatelky odporuje obecnému vnímání spravedlnosti, pokud se v konečném důsledku nejenže nedomohla zaplacení svých oprávněných pohledávek, ale ještě ji navíc zatížila povinnost hradit náklady exekuce; to vše za situace, kdy se chovala obezřetně, v souladu s tehdy všeobecně uznávaným a praktikovaným právním názorem soudů. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09 a sp. zn. II. ÚS 635/09, v nichž se Ústavní soud vyjádřil k problematice změny judikatorní praxe. Stěžovatelka se dále dovolávala aplikace názorů vyslovených v nálezech sp. zn. II. ÚS 594/10, sp. zn. I. ÚS 1413/10 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1219/15, v souladu s nimiž lze oprávněnému uložit náhradu nákladů exekučního řízení jen v odůvodněných případech, resp. že exekutor nemusí mít vždy zajištěnu náhradu nákladů exekuce. Soudy prvního stupně rozhodovaly o zastavení exekučního řízení vždy buď předchozím samostatným usnesením, nebo zároveň s rozhodnutím o povinnosti stěžovatelky zaplatit exekutorovi náklady exekuce; rozhodnutí odůvodnily zejména tím, že shledaly na straně stěžovatelky jakožto oprávněné procesní zavinění na zastavení exekuce. Podle jejich názorů původně oprávněná Komerční banka, a. s., i současná oprávněná, která do řízení vstoupila v době již publikované judikatury ohledně rozhodčích nálezů, nezachovaly potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhů na nařízení exekuce, při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců, rovněž i při postoupení vymáhané pohledávky a následném pokračování v bezdůvodném vymáhání. Odvolací soudy tato rozhodnutí potvrdily, resp. v některých případech výši nákladů exekuce změnily. Ústavní soud nejprve prověřil, že jednotlivé ústavní stížnosti byly podány včas, osobou oprávněnou, každá i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a shledal je vždy alespoň z části přípustnými. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl však Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. V části stížností pod bodem B) stěžovatelka v podstatě uvádí, že k ochraně jejího základního práva na soudní ochranu bylo nezbytné, aby soudy současně rozhodly o zrušení rozhodčího nálezu; v opačném případě jí byla odňata možnost domáhat se proti povinnému splnění dluhu, neboť soudy nepostupovaly způsobem, který by stěžovatelce umožnil projednat rozhodčími nálezy přiznané pohledávky před soudem. V této části však není ústavní stížnost přípustná, neboť v tomto směru nebyl stěžovatelkou vyčerpán řádný institut návrhu na doplnění rozhodnutí podle § 166 o. s. ř. Sama stěžovatelka si však této skutečnosti je patrně vědoma, neboť v později podaných stížnostech již uvedenou pasáž vypustila. V části C) stížností stěžovatelka poukazuje na nedostatečné individuální zkoumání rozhodčích doložek. Sama stěžovatelka však nikde neuvádí, že rozhodčí doložky neměly být shledány neplatnými; z toho Ústavní soud dovodil, že o jejich neplatnosti sama nepochybuje, pročež její námitku neúplnosti a nesprávnosti hodnocení, které provedly soudy, považuje za účelovou, a tudíž nezpůsobilou porušit základní práva stěžovatelky. Ústavní soud se proto zabýval toliko argumentací, jež je obsahem všech dotčených ústavních stížností, tedy argumentací stěžovatelky stran povinnosti hradit náklady exekuce jako oprávněný. Ústavní soud předesílá, že argumentačně a co do svého obsahu velmi obdobnými podáními různých stěžovatelů se v minulosti opakovaně zabýval, přičemž neshledal podmínky pro vyhovění předložených ústavních stížností (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14 ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2863/14 ze dne 13. 1. 2015 a sp. zn. I. ÚS 807/15 ze dne 26. 1. 2016, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ani v ny