IV.ÚS 1432/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1432/18 ze dne 31. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky T. H., zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, sídlem Gočárova třída 504, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018 č. j. 8 Tdo 829/2017-44, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. února 2017 č. j. 14 To 32/2017-280 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. prosince 2016 č. j. 12 T 34/2016-249, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byli stěžovatelka a další obžalovaný uznáni vinnými ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Uvedeného trestného činu se měli dopustit, stručně řečeno, tak, že za použití násilí vnikli do bytu, jehož je stěžovatelka spolumajitelkou, za účelem demontáže kuchyňské linky a skříně, přestože je nájemník odmítl vpustit dovnitř, načež dostal dveřmi ránu do úst (došlo k odlomení části zubu), a v bytě obžalovaní setrvali až do příjezdu policie, ačkoliv byli srozuměni se skutečností, že nájemníci podepsali nájemní smlouvu s druhým majitelem bytu. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož odklad byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě výpovědí přítomných osob. K jednání se oba obžalovaní v podstatě doznali, obhajovali se však svým oprávněním do bytu vstoupit. Jejich názory na (ne)platnost nájemní smlouvy a jejich právům k bytu byly však dle okresního soudu nerozhodné, neboť trestní právo chrání před podobným chováním dokonce i neoprávněné nájemníky. 3. Proti odsuzujícímu rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu okresního. Ani on nepřisvědčil stěžovatelčině obhajobě, že předmětný byt užívala, k čemuž měla plné právo. 4. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, když konstatoval, že i dle jeho názoru stěžovatelčino jednání naplňuje znaky uvedené skutkové podstaty, přičemž závěry obou soudů nelze hodnotit jako jakkoliv rozporné. Stěžovatelka dala dle provedených důkazů opakovaně najevo, že předmětný byt není jejím stálým obydlím. Vzhledem k tomu, že v daném případě došlo k násilnému poranění poškozeného, není dle Nejvyššího soudu na místě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Pro tento závěr nehraje významnou roli ani skutečnost, že v občanskoprávním řízení bylo již pravomocně rozhodnuto, že nájemníci mají předmětný byt vyklidit. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že k jejímu odsouzení došlo na základě neobjektivních výpovědí svědků, kteří sledovali své vlastní zájmy. Tím je dle stěžovatelky dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry soudů. Obecné soudy se dle stěžovatelky nedostatečně zabývaly střetem dvou ústavních práv (jejím a poškozených) na ochranu obydlí. Stěžovatelka do předmětného bytu vstupovala jako osoba, která jej užívala, a to nepřetržitě až do doby, než jí byl vstup do obydlí znemožněn poškozenými. Za nepřijatelný považuje stěžovatelka názor soudů, že nešlo o její obydlí, když v něm nepobývala posledních 14 dnů, a obývá současně jiný byt. Takový závěr odporuje dle stěžovatelky judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelka daný byt užívá občasně, když potřebuje přespat v Pardubicích. Navíc bylo v občanskoprávním řízení potvrzeno, že poškození užívali byt neoprávněně a bylo jim nařízeno jeho vyklizení. Ačkoliv Nejvyšší soud o tomto výsledku řízení věděl, potvrdil správnost rozhodnutí nižších soudů. Výsledek řízení tak považuje stěžovatelka za svou viktimizaci, když se snažila pouze vstoupit do svého bytu poté, co s ní nájemci neuzavřeli platnou nájemní smlouvu. Soudy dle stěžovatelky nerespektovaly, že její právo na vstup do obydlí požívá stejné (ne-li dokonce vyšší) právní ochrany jako právo poškozených. Soudy odmítly uznat, že stěžovatelka vstupovala do svého obydlí. Daná situace se dle stěžovatelky měla řešit jako spor, a nikoliv dovozovat trestní odpovědnost v rozporu se zásadou její subsidiarity. Navíc došlo k vyklizení stěžovatelčiných věcí, za což nebyl nikdo potrestán. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá. 9. Stěžovatelka se fakticky v ústavní stížnosti dovolává pouze jiného právního (podústavního) výkladu aplikovaných ustanovení a jiného hodnocení provedených důkazů. Tím se však pokouší postavit Ústavní soud do výše popsané nepřípustné role další instance trestního soudnictví. Se všemi stěžovatelčinými námitkami se totiž velmi obsáhle vypořádaly obecné soudy. Opakovaně dospěly k závěru, že trestní právo poskytuje ochranu i nájemníkovi, jehož právní titul k obývání určité nemovitosti se posléze ukáže jako neplatný. Stěžovatelčino poukázání na pozdější civilní rozhodnutí je tedy v tomto směru irelevantní. Závěr soudů není v rozporu s žádným ustanovením ústavního pořádku. Pokud se stěžovatelka ocitla v situaci sporu o rozsah majetkových a obdobných práv k předmětnému bytu, měla možnost (také jí využila) domáhat se ochrany svých práv formální cestou soudního řízení. Zároveň však přistoupila k výkonu nepřípustné svépomoci (srov. § 14 občanského zákoníku), která žádné ochrany nepožívá. O tom, že nebyly splněny podmínky pro výkon takové svépom