IV.ÚS 1432/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1432/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou, sídlem Eliášova 467/28, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2021 sp. zn. 67 To 90/2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. prosince 2020 sp. zn. 4 T 71/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, 3) Š. Č., 4) T. S. a 5) J. R. U., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a vymezení napadeného zásahu 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") poté, co jeho v pořadí třetí zprošťující rozsudek Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil, v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl, že podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se postupuje věc obžalovaných Š. Č., T. S., a J. R. U. [dále jen "vedlejší účastníci 3) až 5)"] spočívající v tom, že dne 4. 11. 2017 v době kolem 17:20 hodin v Praze 2 a Praze 10 při jízdě v tramvaji č. 6, v níž cestovali nejen fotbalový fanoušci, ale i další občané společně s neustanovenými osobami, zpívali fotbalové chorály, skákali, skandovali "Sigma Olomouc", křičeli hesla na podporu fotbalového klubu Sigma Olomouc, přičemž řidička tramvaje je napomínala a žádala, aby se ztišili, a vedlejší účastník T. S. chytil fotbalového fanouška M. H. ve snaze vyprostit ho ze sevření "jednoho z cestujících" (tj. stěžovatele) za bundu a nohu a táhl ho k sobě, v čemž byl obžalobou spatřován zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v jednočinném souběhu s přečinem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, vše ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, k projednání a rozhodnutí o přestupku Úřadu Městské části Praha 10, neboť nejde o trestný čin, avšak věc by mohla být posouzena jako přestupek. 3. Městský soud nadepsaným usnesením stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") proti usnesení obvodního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel (vystupující v trestním řízení i v řízení před Ústavním soudem pod pseudonymem, a to s poukazem na nutnost utajení své totožnosti z důvodů stanovených v § 55 odst. 2 trestního řádu) namítá, že v demokratickém právním státě nemá místo rozhodování, při kterém obecné soudy neuvěřily jemu coby na veřejnosti napadenému příslušníkovi etnické menšiny, jenž se na daném místě nacházel jako jediná osoba výrazně se svým vzhledem odlišující od ostatních přítomných osob, ale spíše fotbalovým chuligánům, kteří se na místě činu v inkriminovanou dobu prokazatelně nacházeli a které opakovaně jako pachatele označil. Podle stěžovatele by soudy v obdobných případech neměly hledat záminky, jak obžalované zprostit obžaloby, ale naopak by svou judikaturní činností měly přispívat k vytváření tolerantní a otevřené společnosti, která jasně odsoudí jakékoliv projevy nenávisti. 5. Podle stěžovatele se obecné soudy nezabývaly identifikací indikátorů předsudečné trestné činnosti, čímž rezignovaly na svoji povinnost respektovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména rozsudek ze dne 31. 5. 2007 ve věci Šečić v. Chorvatsko, stížnost č. 40116/02, rozsudek ze dne 26. 7. 2007 ve věci Angelova a Iliev v. Bulharsko, stížnost č. 55523/00, rozsudek ze dne 11. 3. 2014 ve věci Abdu v. Bulharsko, stížnost č. 26827/08 a rozsudek ze dne 20. 10. 2015 ve věci Balázs v. Maďarsko, stížnost č. 15529/19, a tím se významně podílely na jeho sekundární viktimizaci. 6. Těmito indikátory jsou podle stěžovatele rasisticky zabarvené nadávky chuligánů fotbalového klubu Sigma Olomouc pronesené bezprostředně před samotným fyzickým útokem a dále charakteristiky jeho osoby (příslušnost k etnické menšině a odlišnost fyzického vzhledu), vedlejších účastníků 3) až 5) (sympatie k nenávistnému hnutí a předchozí předsudečná protiprávní činnost), jakož i způsob provedení útoku (jeho brutalita). 7. Podle stěžovatele obvodní soud přecenil skutečnost, že při rekognici prováděné policejním orgánem označil namísto některých poznávaných osob figuranty, případně vyjádřil z pohledu soudu nedostatečnou míru pravděpodobnosti poznání vedlejších účastníků 3) až 5) jako pachatelů svého napadení. Z tohoto důvodu obvodní soud neuznal tvrzení stěžovatele u hlavního líčení (kde byl vyslechnut prostřednictvím technického zařízení z jiné místnosti, a to se zřetelem k § 55 odst. 2 trestního řádu), že vedlejší účastníky 3) až 5) již spolehlivě identifikuje. Nejistota je podle stěžovatele v trestním řízení "symptomatická" a nepředstavuje "argument pro rezignaci na výkon spravedlnosti". Stěžovatel má za to, že obvodní soud měl v této souvislosti ve větším rozsahu vycházet z výpovědí přítomných svědků. Obvodní soud sice důkazy dostatečně podrobně popsal, ale jejich hodnocení je jednostranné ve prospěch vedlejších účastníků 3) až 5) a postrádá logiku. Relativizoval zejména význam některých markantů, např. nášivek na oblečení útočníků, tvrzením, že se vyskytovaly i u dalších fanoušků klubu Sigma Olomouc, přítomných zejména na tribunách při fotbalovém utkání. 8. Učiněná skutková zjištění, tvrdí dále stěžovatel, jsou proto v extrémním rozporu s provedenými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako nespravedlivý a věcně neudržitelný. Obvodní soud tedy podle stěžovatele nedostál svým povinnostem vyplývajícím z § 2 odst. 6 trestního řádu v takové intenzitě, že tím zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. 9. Za "vrchol svévole" obvodního soudu označuje stěžovatel jeho závěr, že se vedlejší účastníci 3) až 5) s bohatou přestupkovou a trestní minulostí zahrnující další předsudečně motivované útoky a výroky k provolávání rasistických hesel v tramvaji nepřipojili. 10. Stěžovatel v souvislosti s právem na účinné vyšetřování předsudečné trestné činnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 3439/17 (N 47/93 SbNU 143) či ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 11. Podle stěžovatele byl městský soud ve svém čtvrtém usnesení (proti kterému směřuje nyní posuzovaná ústavní stížnost) nekonzistentní k závěrům, které vyslovil ve svých předchozích usneseních, neboť obvodnímu soudu již nevytýkal příliš jednostranné a nelogické hodnocení důkazů a jeho usnesení uznal za věcně správné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Stěžovatel byl účastníkem trestního řízení proti vedlejším účastníkům 3) až 5), a to v postavení poškozeného. Byl tedy účastníkem řízení adhezního, nikoliv již účastníkem řízení o vině a trestu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1412/20, body 18. až 23.). Taková procesní konstelace zabraňuje tomu, aby se stěžovatel mohl domáhat zrušení výroku o vině (resp. případně výroku o trestu) v rozhodnutích, která svou ústavní stížností napadá. 13. Judikatura Ústavního soudu však připouští, aby se proti rozhodnutí orgánu veřejné moci bránil i ten, do jehož práv jím bylo zasaženo, byť účastníkem řízení nebyl. V takovém případě však je nutno návrh posuzovat jako ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci: "Skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje ‚jiný zásah orgánu veřejné moci' ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena" [nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)]. Jinými slovy, bylo-li napadeným rozho