IV.ÚS 1435/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1435/18 ze dne 6. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti W. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, P. O. BOX 3, Oráčov, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018 č. j. 5 Tdo 88/2018-49, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2017 sp. zn. 3 To 16/2017, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016 č. j. 2 T 12/2014-2418, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 25. dubna 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se W. J. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny a zásada nullum crimen, nulla poena sine lege, jakož i právo na spravedlivý proces garantované článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. prosince 2016 č. j. 2 T 12/2014-2418, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej městský soud zařadil do věznice s dozorem. Vedle tohoto trestu městský soud dále obviněnému uložil peněžitý trest v celkové výši 750 000 Kč a pro případ jeho nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále městský soud uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. V pořadí šlo již o druhý odsuzující rozsudek ve věci obviněného, neboť předchozí rozsudek městského soudu, spolu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále také jen "vrchní soud"), Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 5 Tdo 1149/2016 z důvodu nesprávného zjištění rozsahu zkrácení daně zrušil a přikázal městskému soudu danou věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. 2) Proti v pořadí druhému rozsudku městského soudu podal obviněný odvolání, k němuž Vrchní soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. května 2017 sp. zn. 3 To 16/2017, napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným týmž zvlášť závažným zločinem, za který mu uložil tytéž tresty jako již dříve městský soud. 3) Oproti městskému soudu však vrchní soud skutek, v němž spatřoval shora označený zvlášť závažný zločin, vymezil (stručně) tak, že obviněný jako osoba fakticky jednající za obchodní společnost XX (dále jen "společnost XX"), a obchodní společnost XY (dále jen "společnost XY"), v období prosince 2010 prostřednictvím daňového skladu provozovaného společností XX, nakupoval v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně alkoholické nápoje, které podléhaly spotřební dani z lihu. Následně tyto alkoholické nápoje prostřednictvím společnosti XY prodával koncovým zákazníkům, čímž společnosti XX vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň za toto zboží. Obviněný však, v úmyslu se této povinnosti vyhnout, vytvořil podklady k výpočtu spotřební daně za zdaňovací období prosinec 2010, na jejichž základě sestavil nepravdivé daňové přiznání, čímž snížil daňovou povinnost společnosti XX o 5 808 756 Kč. V měsíci únoru 2011 pak obviněný zatajil veškeré nákupy zboží podléhajícího téže dani, přičemž daňové přiznání za toto a následující období vůbec nesestavil, byť si byl uskutečnění těchto nákupů vědom, čímž snížil daňovou povinnost společnosti XX o 18 737 040 Kč. Popsaným jednáním tedy obviněný ke škodě České republiky zkrátil spotřební daň společnosti XX o celkovou částku 24 545 796 Kč. 4) V odůvodnění svého v pořadí druhého rozsudku vrchní soud konstatoval, že městský soud pochybil, co se týče objasněného rozsahu zkrácení spotřební daně, jakož i dovození úmyslného zavinění obviněného ve vztahu ke zkrácení spotřební daně za zdaňovací období listopadu 2010 a spotřební daně za zdaňovací období ledna 2011. Z tohoto důvodu vrchní soud vypustil z původní skutkové věty uvedená zdaňovací období, což však vzhledem k poměru výše zkrácené daně v těchto obdobích (134 038 Kč) a celkově prokázané výše zkrácení daně (24 545 796 Kč) nemělo z hlediska viny a uloženého trestu žádný vliv. 5) Dovolání obviněného Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 21. února 2018 č. j. 5 Tdo 88/2018-49, odmítl, neboť shledal, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně vznášel námitku, že výše škody (zkrácené daně) nebyla orgány činnými v trestním řízení stanovena správně, neboť prý nebyla zohledněna skutečnost, že v daňovém skladu společnosti XX se údajně nacházely tisíce lahví alkoholu. Byť přitom pro účely stanovení výše způsobené škody navrhoval obviněný přibrání znalce, městský soud jeho návrh zamítnul a to i přesto, že v průběhu dokazování prý "vyšlo najevo, že obhajoba (...) o tom, že ve skladu zůstala značná část zboží, je pravdivá.". Ve vazbě na uvedené, stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k problematice tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel je nadto přesvědčen, že dané pochybení obecných soudů se promítlo i do jejich úvahy o výměře nepodmíněného trestu odnětí svobody, protože stanovení výše škody (následku) způsobené trestným činem je pro určení výměry konkrétního trestu neméně významné. V nastíněném postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení svých shora uvedených základních práv a je přesvědčen, že je třeba napadená rozhodnutí zrušit; společně s tímto návrhem požádal zároveň Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který odůvodnil parafrází dikce § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a konstatováním, že již jednou mu byl výkon trestu odnětí svobody přerušen. IV. Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí zkoumat, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku městského soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť dané rozhodnutí bylo v celém rozsahu zrušeno rozsudkem vrchního soudu, který ve věci znovu rozhodl. V. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky. Proto přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je ve zbývajícím rozsahu zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Podstatou ústavní stížnosti je rozporování výše škody způsobené zkrácením spotřební daně z lihu, jež se promítá i do úvahy obecných soudů o výši uloženého trestu. Stěžovatel rovněž brojí proti neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ústavní soud již na úvod připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03