IV.ÚS 1438/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1438/19 ze dne 28. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. Ž., zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2019 č. j. 4 Tdo 24/2019-I.-39, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. července 2018 č. j. 9 To 126/2018-819 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. února 2018 č. j. 4 T 73/2017-757, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným ze spáchání přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako dozorčí strážní služby Městské policie Brno a funkcionář odborového svazu využil svého nadřízeného postavení a opakovaně různými popsanými způsoby sexuálně napadl poškozenou příslušnici Městské policie Brno. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě velkého množství svědeckých výpovědí, prokazujících zejména "toxickou" atmosféru pracoviště stěžovatele a poškozené a stěžovatelovo časté nevhodné chování vůči ženám. Některé výpovědi potvrzovaly, že se poškozená několika kolegyním svěřila. Samotná usvědčující výpověď poškozené nepůsobí nikterak přitom nevěrohodně, což potvrdilo i znalecké zkoumání. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací městského soudu. Ten vyhodnotil všechny důkazy logicky. Pochybnosti o vině nevzbuzuje dle krajského soudu ani starší případ, v němž také poškozená vystupovala v roli znásilněné. V této starší věci to nebyla poškozená, kdo celý případ oznámil. Ani v této věci přitom znalci nevyhodnotili její výpověď jako nevěrohodnou. Zároveň tehdy odmítla biologické vyšetření. Státní zástupce se tehdy rozhodl trestní stíhání zastavit, učinil tak však dle krajského soudu v rozporu s právními předpisy, neboť v případě pochybností se má obžaloba podat. Starší zastavené trestní stíhání tedy nikterak nezpochybňuje stěžovatelovu vinu. Stejně tak ostatní námitky svědčí spíše o stěžovatelově bezcitnosti než o smyšlenosti celé kauzy. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V hodnocení soudů nižších stupňů neshledal tzv. extrémní rozpor. Jejich závěry jsou dle jeho názoru podložené dostatečným množstvím důkazů. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v první řadě uvádí, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, které měly přispět k objasnění skutkového stavu. Zamítnutí důkazních návrhů odůvodnily soudy neúměrně stručně a nepřezkoumatelně. Stěžovatel navrhoval výslechy jeho bývalých kolegů. Svůj postup navíc soudy opřely o procesně nepoužitelný důkaz, pořízený ještě před zahájením trestního stíhání. Navíc byl tento důkaz pořízen orgánem stěžovatelova zaměstnavatele, vůči němuž se stěžovatel, jako odborový předák, opakovaně v minulosti vymezoval. Samotný nepoužitelný důkaz, dle nějž svědci o stěžovatelově chování nic neví, svědčí přitom ve prospěch stěžovatele. Uvedení svědci se mohli dle stěžovatele navíc vyjádřit k flirtujícímu chování poškozené a korektnosti stěžovatelova chování ke kolegyním. Další svědkyně měla dle stěžovatele potvrdit věrohodnost jiných svědeckých výpovědí. Konečně poslední svědeckou výpověď měl poskytnout bývalý kolega poškozené, který byl rovněž nařčen z jejího znásilnění, avšak jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Oba případy však vykazují řadu shodných znaků. 6. Stěžovatel dále namítá, že soudy nepřípustně vycházely ze znaleckého posudku, pro jehož vydání však znalkyně neměla dostatečnou kvalifikaci (v oblasti klinické psychologie). Na některá pochybení znalkyně obhajoba poukázala a i soud je potvrdil, nepřípustně je však bagatelizoval. Na některé metodologické otázky pak znalkyně odmítla odpovědět. V rozporu s jiným odborným vyjádřením pak znalkyně shledala u poškozené posttraumatickou stresovou poruchu. V napadených rozhodnutích pak zůstává nevysvětleno, které z protichůdných zjištěných skutečností vzaly soudy za prokázané a z jakého důvodu tak učinily. 7. Konečně stěžovatel namítá, že soudy hodnotily důkazy selektivně a tendenčně. Nevypořádaly se přitom s důkazy ve prospěch obhajoby a podkopávající věrohodnost poškozené. V tomto směru stěžovatel uvádí například svědectví ohledně běžné atmosféry na daném pracovišti. Tím soudy dle stěžovatele porušily princip presumpce neviny. Uvedená pochybení totiž nenapravily ani soudy vyšších stupňů. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 10. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá. 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji argumentaci své obhajoby, kterou obecné soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy,