IV.ÚS 1439/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1439/21 ze dne 29. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Dany Kirschové a Pavla Palušky, zastoupených Mgr. Ilonou Nohelovou, advokátkou, sídlem Na Květnici 1113/8, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2021 č. j. 26 Cdo 2430/2020-196 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. února 2020 č. j. 12 Co 132/2019-135, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a právnické osoby Společenství X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 3. 2019 č. j. 13 C 246/2017-93 byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně částku 135 841,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně náklady řízení (výrok II.). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se vedlejší účastnice po stěžovatelích domáhala zaplacení nedoplatku za vyúčtované dodávky služeb spojených s bydlením (tepla a teplé užitkové vody) za roky 2016 a 2017. 3. Okresní soud po provedeném dokazování učinil mimo jiné zjištění, že byt stěžovatelů byl se souhlasem vedlejší účastnice odpojen od dodávek teplé užitkové vody, avšak bez potřebného souhlasu vedlejší účastnice (a bez vydání správního rozhodnutí) stěžovatelé svůj byt odpojili od centrální otopné soustavy. Okresní soud dospěl k závěru, že vyúčtovala-li vedlejší účastnice za této situace stěžovatelům základní složku nákladů za dodávku teplé užitkové vody a současně i základní spotřební složku nákladů za dodávku tepla, postupoval správně a jeho nárok v jím stanovených částkách je důvodný. Při právním posouzení věci vyšel okresní soud i ze závěrů vyjádřených v pravomocných rozhodnutích Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu ve věci, která byla mezi stejnými účastníky rozhodována v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 33 C 274/2015, a která se týkala typově totožných nároků vedlejší účastnice (vyúčtování služeb za období 2013 až 2015). 4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen a ve výroku II. změněn tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 96 835 Kč, jinak byl rozsudek v tomto výroku potvrzen (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud přisvědčil závěrům okresního soudu, že vedlejší účastnice při vyúčtování dodávek služeb postupovala v souladu s platnou právní úpravou, když do vyúčtování zahrnula náklady, které přímo odpovídají dodaným službám, a při volbě způsobu rozúčtování těchto nákladů postupovala vůči stěžovatelům správně, když na byt stěžovatelů pohlížela jako na bytovou jednotku odpojenou od dodávek teplé užitkové vody (s povinností k úhradě základní složky nákladů) a současně jako součást otopné soustavy v domě (s povinností k úhradě základní a spotřební složky nákladů na teplo). Vyhověl-li okresní soud nároku vedlejší účastnice na náhradu nedoplatku vyúčtování za rok 2016 a přiznal-li současně vedlejší účastnici nárok na odpovídající části nedoplatku vyúčtování za rok 2017, rozhodl věcně správně. 5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným unesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání není podle § 237 o. s. ř., přípustné, neboť stěžovateli zpochybněné otázky (zda nárok vedlejší účastnice uplatněný žalobou je nárokem vyplývajícím ze zákona č. 67/2013 Sb., a zda nárok vedlejší účastnice není v rozporu s dobrými mravy) posoudil krajský soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na usnesení ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. 26 Cdo 2058/2018, vydané v obdobné věci týchž účastníků (šlo o zaplacení dodávky tepla a teplé vody za předcházející období let 2013 až 2015). Od závěrů v něm uvedených Nejvyšší soud neshledal důvod se odchýlit ani v této věci. Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení bylo zjištěno, že stěžovatelé v roce 2013 bez souhlasu všech vlastníků a bez stavebního povolení odpojili svou bytovou jednotku od otopné soustavy, a odstraněním radiátorů včetně indikátorů spotřeby znemožnili provést odečet spotřebovaného tepla podle měřidel. Náhradní způsob rozúčtování nákladů na vytápění a na teplou vodu v takovém případě upravuje § 6 odst. 3 poslední věta a odst. 4 poslední věta zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."), spolu s vyhláškou č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům (dále jen "vyhláška č. 269/2015 Sb."). Krajský soud (stejně jako okresní soud) tedy správně posoudil nárok vedlejší účastnice podle zákona č. 67/2013 Sb., a vyhlášky č. 269/2015 Sb. S ohledem na úpravu náhradního způsobu rozúčtování v zákoně č. 67/2013 Sb., a vyhlášce č. 269/2015 Sb., není pro právní posouzení významné, zda stěžovatelé skutečně odebírali teplo a teplou vodu. Nejvyšší soud k námitce stěžovatelů o rozporu s dobrými mravy uvedl, že stěžovatelé v nalézacím řízení netvrdili žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly posouzení, zda uplatněný nárok je či není v rozporu s dobrými mravy, případně zda jde o zneužití práva, a nepřípustně je tvrdí až v dovolání (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Protože takové skutečnosti nevyšly v nalézacím řízení najevo ani jinak, nelze krajskému soudu (okresnímu soudu) absenci tohoto posouzení úspěšně vytknout. II. Argumentace stěžovatelů 6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích dopustily nesprávné kvalifikace nároku uplatněného žalobou, tedy nesprávné aplikace právních norem a v důsledku přepjatého formalismu. Stěžovatelé poukazují na to, že vedlejší účastnice cituje z usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1102/19 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že postup spočívající v odpojení radiátorů od stávajícího systému ústředního vytápění domu a zřízení individuálního vytápění (přímo) zasahuje do vlastnických práv ostatních vlastníků, ale zároveň protikladně tvrdí, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelé odpojili radiátory. Z uvedeného stěžovatelé dovozují, že vedlejší účastnice předložila soudům dvě protichůdná tvrzení, neboť nejprve tvrdí, že se stěžovatelé dopustili protiprávního jednání, když ve své bytové jednotce odpojili radiátory, ale současně tvrdí, že nebylo prokázáno, že stěžovatelé nemají ve své bytové jednotce nainstalovány radiátory, jejichž prostřednictvím by mohli dodávku tepelné energie odebírat. 7. Stěžovatelé od počátku všech (i předešlých) soudních řízení uváděli a prokázali, že dne 14. 7. 2013 službu na dodávku tepla vypověděli a odpojili své radiátory (které jsou podle prohlášení vlastníka v jejich vlastnictví) a odpojili se od otopné soustavy, tj. fyzicky odpojili radiátory od rozvodů ústředního topení (resp. od centrálního zdroje vytápění) a zajistili si vytápění své bytové jednotky sami, prostřednictvím elektrických přímotopů. Od toho dne tedy nebylo fakticky a technicky nemožné, aby od vedlejší účastnice odebírali dodávku tepelné energie. 8. Stěžovatelé poukazují na to, že z konstantní judikatury vyplývá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 26 Cdo 356/2018), že v případě vyúčtování provedeného společenstvím vlastníků je soud povinen zkoumat, zda vyúčtování bylo provedeno řádně, v souladu s právními předpisy. Stěžovatelé poukazují na to, že v řízení bylo prokázáno, že službu vypověděli a odpojili a vedlejší účastnice stěžovatelům služby spočívající v dodávce 222 GJ tepelné energie nedodala. Došlo-li platně k výpovědi služby na dodávku tepelné energie, nejsou stěžovatelé povinni zaplatit 222 GJ tepelné energie. Soudy se však tím, proč vedlejší účastnice naúčtovala stěžovatelům 222 GJ tepelné energie, navzdory prokázané výpovědi této služby a prokázaného odpojení se stěžovatelů od dodávek, nezabývaly. Stěž