IV.ÚS 1440/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1440/24 ze dne 29. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů J. H., zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, Ph.D., advokátkou, sídlem náměstí I. P. Pavlova 1785/3, Praha 2 - Nové Město, L. T., zastoupeného Mgr. Radomilem Bajerem, advokátem, sídlem U Plovárny 36/6, Děčín, a L. S., zastoupené týmž advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024 č. j. 5 Tdo 62/2024-7384, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2023 sp. zn. 9 To 11/2023 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 57 T 15/2014-7158, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelé navrhli zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí, kdy stěžovatel J. H. tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a stěžovatelé L. T. a L. S. namítají porušení práv obsažených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2024 č. j. IV. ÚS 1440/24-21 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1440/24, III. ÚS 1595/24 a I. ÚS 1607/24 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 1440/24. 3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel J. H. uznán vinným jednáním směřujícím k zmaření uspokojení svého věřitele tím, že předstíral neexistující závazek, právně kvalifikovaný jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatelé L. T. a L. S. byli uznáni vinnými jednáním bezprostředně směřujícímu k zmaření uspokojení věřitele jiné osoby tím, že k majetku dlužníka uplatnili neexistující právo, právně kvalifikovaným jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Každý ze stěžovatelů byl odsouzen podle § 222 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let; dále jim byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v členství v orgánech společností s ručením omezeným a v akciových společnostech na dobu 5 let, respektive J. H. na dobu 7 let. 4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že nejprve podle § 258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu sám uznal stěžovatele vinnými a vyslovil trest shodně jako soud prvního stupně, pouze s dílčími úpravami skutkové věty. 5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla odmítnuta dovolání stěžovatelů jako zjevně neopodstatněná. 6. Před vlastní trestnou činností stěžovatelů, pro kterou byli odsouzeni, poškození manželé S. odstoupili od kupní smlouvy ze dne 3. 8. 2009 o převodu akcií společnosti A (původně B, dále jen "společnost A") na společnost C (dále jen "společnost C"), přičemž poškození se stali odstoupením vlastníky těchto akcií a požadovali jejich vrácení. Podstata trestné činnosti pak zjednodušeně spočívala v tom, že stěžovatel J. H. jako jednatel společnosti C a předseda představenstva společnosti A, aby zabránil navrácení majetku poškozeným, svolal mimořádnou valnou hromadu společnosti A, prosadil na ní změnu stanov tak, aby k převodu jejích nemovitostí nebyl potřebný souhlas poškozeného M. S., který držel tzv. "zlatou akcii" společnosti A, a následně odsouhlasil prodej ve výroku rozsudku blíže označených nemovitostí ve vlastnictví společnosti A. Stěžovatelé pak dále po vzájemné dohodě konali s cílem vyvést nemovitosti ve vlastnictví společnosti A, bez odpovídajícího protiplnění pro společnost A, mimo sféru vlivu poškozených manželů S. Nejdříve, dne 25. 8. 2010 uzavřel smlouvu o převodu na občanské sdružení D jakožto kupujícího, za něhož jednala stěžovatelka L. S., přičemž v ní dohodnutou kupní cenu 56 000 000 Kč nebyla kupující schopna ani ochotna uhradit. Následně dne 25. 10. 2010 byla ohledně stejných nemovitostí obdobně uzavřena kupní smlouva podepsaná za prodávající stěžovatelkou L. S. a za kupujícího obchodní společnost D (nyní E) stěžovatelem L. T., když obchodní společnost D byla zcela bez prostředků a ani jinak neměla zajištěno uhrazení kupní ceny 57 000 000 Kč. Tím se nemovitosti společnosti A dostaly zdánlivě do vlastnictví subjektu, který nebude spojován se stěžovatelem J. H., ač jej fakticky ovládal. Hodnota akcií společnosti A, které byla společnosti C povinna vydat poškozeným manželům S. by byla tímto jednáním podstatně snížena. II. Argumentace stěžovatelů 7. Argumentace stěžovatele J. H. je založena na zpochybňování naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Byl odsouzen za to, že předstíral neexistující závazek, o fiktivnosti právního jednání úkonu, spočívajícího v převodu nemovitostí, nelze však v posuzovaném případě hovořit. Nešlo o žádné simulované právní jednání, ale právní jednání, které bylo míněno vážně, což dokládá zejména skutečnost, že stěžovatel se snažil zajistit financování prodeje nemovitostí, jak vyplývá z indikativní nabídky financování pro společnost A ze dne 1. 3. 2012 a odmítnutí poskytnutí úvěru z důvodu omezení vlastnických práv k majetku ze dne 10. 1. 2012. K poskytnutí úvěru nedošlo jen a pouze z toho důvodu, že nemovitosti byly v probíhajícím trestním řízení zajištěny. Je přitom bez významu, že k zajištění nemovitostí došlo až čtvrt roku poté, co měla být kupní cena dle kupní smlouvy uhrazena. Sjednávání úvěru je časově náročný proces, který se z různých důvodů může prodlužovat i o dobu delší, než jsou 3 měsíce. Samotná skutečnost, že kupní cena nebyla uhrazena včas, nemůže zakládat domněnku, že cílem stěžovatele bylo nikdy kupní cenu neuhradit. 8. K trestní odpovědnosti nestačí, jestliže dlužník jen oddálí, popřípadě ztíží uspokojení věřitele, pokud věřitel má možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 11. 1989 sp. zn. 6 Tz 33/89 č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). Peníze na úhradu kupní ceny z prvé kupní smlouvy přitom mělo kupující sdružení získat právě dalším prodejem nemovitostí. Druhý převod nemovitostí je tedy třeba vykládat tak, že občanské sdružení D činilo úkony směřující k získání finančních prostředků na úhradu kupní ceny za nemovitosti a nelze v tom spatřovat ztížení možnosti uspokojení poškozených věřitelů. Prodejem nemovitostí vznikla odpovídající a vymahatelná pohledávka za kupujícím. Pochybný je tak i závěr o způsobení škody. 9. V době, kdy došlo k převodu nemovitostí, byli manželé S. věřiteli společnosti C. Odstoupení od smlouvy o převodu, které mělo být společnosti C doručeno dne 2. 8. 2010, nepovažoval stěžovatel za platné z důvodu, že nedošlo k naplnění čl. 6.4 smlouvy o převodu akcií, neboť společnosti C nebyla zaslána žádná výzva k uhrazení dlužných splátek, a poškození také nedoložili originál plné moci právního zástupce, přestože je k tomuto společnost C přípisem ze dne 3. 8. 2010 vyzvala. Prodej nemovitostí popsaných ve výroku napadeného rozsudku se uskutečnil v době, kdy nebylo vůbec postaveno najisto, že má existovat nějaký závazek společnosti C vůči poškozeným S. na vrácení akcií. 10. Stěžovatel popírá i existenci společného úmyslu a tedy existenci spolupachatelství. S dalšími stěžovateli se před zahájením trestního řízení nikdy ani nesetkal. Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu mělo být též přihlédnuto k tomu, že transakce byla realizována za odborného dohledu erudované osoby - advokáta K., na jehož odborné rady stěžovatel důvodně spoléhal. 11. Je namítáno rovněž opomenutí důkazního návrhu. Svědek K. odmítl vypovídat s odkazem na advokátní mlčenlivost, nicméně dle názoru stěžovatele měly soudy tuto skutečnost více prověřovat. Nebyla zkoumána oprávněnost tohoto odmítnutí, nebylo zjišťováno, kdo je klientem a kdo by jej mohl povinnosti mlčenlivosti zprostit. 12. Stěžovatel pouka