IV.ÚS 1442/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1442/14 ze dne 7. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Zbygniewa Trofimiuka, zastoupeného JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2014 č. j. 21 Cdo 541/2013-444 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2012 č. j. 19 Co 495/2008-406, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. dubna 2014, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo jimi porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 16 C 31/2003 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že v řízení o dědictví po Ing. Věře Sulkové (zemřela dne 7. května 2002) byly předloženy dvě odlišné závěti. První z nich je datována dnem 1. dubna 2002 a jediným závětním dědicem je podle ní vedlejší účastník řízení Ing. Miroslav Dostál. Druhá závěť je datována dnem 25. dubna 2002, a jediným závětním dědicem je podle ní stěžovatel. Obvodní soud usnesením ze dne 13. prosince 2002 č. j. 34 D 1520/2002-37 vedlejšímu účastníkovi řízení uložil v souladu s ustanovením § 175k o. s. ř., aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení uplatnil dědické právo žalobou podanou proti stěžovateli na určení, že závěť ze dne 25. dubna 2002 je neplatná. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. prosince 2003 č. j. 16 C 31/2003-33 ve věci určení dědického práva zamítl podanou žalobu na určení, že zůstavitelka nepodepsala závěť datovanou 25. dubna 2002 a že neměla pro svůj zdravotní stav způsobilost k právním úkonům ve vztahu k této závěti (výroky I. a II.). Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. června 2004 č. j. 19 Co 168/2004-52 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 7. srpna 2008 č. j. 16 C 31/2003-303 tak, že zamítl žalobu, že zůstavitelka vlastnoručně nepodepsala závěť datovanou dne 25. dubna 2002, že neměla pro svůj zdravotní stav způsobilost k právním úkonům ve vztahu k pořízení závěti datované dne 25. dubna 2002 a že závěť datovaná dne 25. dubna 2002 je neplatná (výroky I., II. a III.). Dále obvodní soud určil, že vedlejší účastník řízení je dědicem po zůstavitelce a že stěžovatel není dědicem po zůstavitelce (výroky IV. a V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI. a VII.). Proti výrokům IV. až VII. rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání stěžovatel. Městský soud jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 14. ledna 2009 č. j. 19 Co 495/2008-343, kterým výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že vedlejší účastník řízení je dědicem po zůstavitelce a dále změnil V. výrok tak, že zamítl žalobu na určení, že stěžovatel není dědicem po zůstavitelce. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání vedlejší účastník řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2011 č. j. 21 Cdo 3332/2009-383 rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud rozhodl znovu rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé IV. a V. a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky VI. a ve vztahu ke státu VII. potvrdil. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání jako nepřípustné odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil procesní řízení vedené před obecnými soudy, zejména usnesení městského soudu ze dne 2. června 2004 č. j. 19 Co 168/2004-52, kterým městský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že soud řádně nepoučil vedlejšího účastníka řízení podle ustanovené § 118a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel namítal, že podle jeho názoru, zrušené rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 16. prosince 2003 bylo správné. Dále stěžovatel tvrdil, že v průběhu řízení nebylo prováděno žádné dokazování k dědickému právu vedlejšího účastníka řízení, ačkoli už při jednání soudu prvního stupně dne 23. března 2006 vznášel námitku neplatnosti závěti ze dne 1. dubna 2002, a v průběhu řízení ani neměl vůbec možnost specifikovat námitky proti platnosti závěti ze dne 1. dubna 2002 (i když je vznesl), neboť veškeré dokazování bylo vedenou pouze k závěti ze dne 25. dubna 2002. V postupu soudů v předmětném řízení spatřuje stěžovatel porušení rovnosti účastníků, neboť odvolací soud podle jeho názoru jednostranně zvýhodnil vedlejšího účastníka řízení, aniž by pro to měl oporu v zákoně. Obecné soudy pak stěžovatele řádně nepoučily o tom, že by měl ve vztahu k závěti ve prospěch vedlejšího účastníka řízení vznášet nějaká skutková tvrzení. I v tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení rovnosti účastníků. Jediným důvodem, proč bylo rozhodnuto o dědickém právu vedlejšího účastníka řízení, tak podle tvrzení stěžovatele byla skutečnost, že to v rozšíření žaloby požadoval. Stěžovatel je přesvědčen, že v průběhu celého řízení byl vedlejší účastník řízení dvakrát soudy zvýhodněn, a to když mu odvolací soud s chybným odkazem na ustanovení § 118a o. s. ř. umožnil po marném uplynutí lhůty k uplatnění dědické žaloby návrh doplnit a dále vést dědický spor; podruhé byl zvýhodněn tím, že mu bylo přiznáno dědické právo bez jakéhokoliv dokazování, neboť stěžovateli nebylo poskytnuto řádné poučení, ačkoli námitku neplatnosti závěti uplatnil a ve shodě s již zmíněným ustanovením § 118a o. s. ř měl být tedy k doplnění svých skutkových tvrzení vyzván. Obecné soudy podle názoru stěžovatele přistupovaly k účastníkům řízení zcela odlišným způsobem a fakticky stěžovateli odňaly možnost hájit své zájmy před soudem. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Pokud se týká tvrzení stěžovatele, že vznesl námitku neplatnosti závěti ze dne 1. dubna 2002, z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 23. března 2006 (č. listu 141 - 145 soudního spisu) plyne, že byl čten podstatný obsah znaleckého posudku ze dne 19. října 2005, který vypracoval znalec PhDr. Milan Nouzovský. Poté bylo přistoupeno k výslechu soudního znalce, když na č. listu 143 - 144 v rámci výslechu znalce právní