IV.ÚS 1442/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1442/22 ze dne 21. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Vien Thi Be, zastoupené Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2022 č. j. 3 Azs 413/2021-38 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2021 č. j. 41 A 30/2021-38, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Policie České republiky - Ředitelství služby cizinecké policie, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím zamítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 18. 10. 2021 č. j. CPR-4907-2/ČJ-2021-930310-V223. Tímto správním rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen "Policie ČR") ze dne 25. 8. 2020 č. j. KRPB 66599-72/ČJ-2019-060026, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost opustit území České republiky ve lhůtě šedesáti dnů podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). 3. Krajský soud v odůvodnění rozsudku nejprve shrnul skutkový stav věci vyplývající ze správního spisu. Zdůraznil, že stěžovatelka žije na území České republiky od roku 2008 a v minulosti zde měla dlouhodobý pobyt za účelem podnikání. Její poslední povolení k pobytu platilo do 6. 4. 2017, avšak dne 26. 5. 2016 odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra její povolení k dlouhodobému pobytu zrušilo, neboť v Schengenském informačním systému byl o stěžovatelce záznam o jejím předchozím vyhoštění z Norského království. Stěžovatelka se proti rozhodnutí Ministerstva vnitra odvolala ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "Komise"), která její odvolání zamítla a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdila. Proti rozhodnutí Komise ve věci zrušení dlouhodobého pobytu podala stěžovatelka žalobu ke krajskému soudu a požádala o přiznání jejího odkladného účinku. Návrhu na přiznání odkladného účinku krajský soud vyhověl, její žalobu však jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 21. 5. 2020 č. j. 62 A 75/2018-42 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek, posléze ji však zamítl rozsudkem ze dne 25. 10. 2021 č. j. 3 Azs 194/2020-45. Stěžovatelka dne 6. 3. 2017 podala žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, přičemž Ministerstvo vnitra řízení o této žádosti dne 14. 5. 2018 zastavilo, neboť její povolení k pobytu bylo pravomocně zrušeno. Stěžovatelka se i proti tomuto rozhodnutí neúspěšně odvolala, správní žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), však nepodala. Rozhodnutí Komise o zamítnutí odvolání nabylo právní moci dne 16. 1. 2019. 4. Mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byl spor o to, zda stěžovatelka pobývala na území České republiky neoprávněně a Policie ČR tak mohla vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území státu. Oprávněnost svého pobytu přitom stěžovatelka dovozovala z přiznaného odkladného účinku její žaloby proti rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Argumentaci stěžovatelky krajský soud nepřisvědčil s tvrzením, že jde-li o "zrušení pobytového oprávnění, přiznaný odkladný účinek může jeho platnost zachovat jen do doby, než by jinak uplynula. Jeho důsledkem nemůže být prodloužení platnosti povolení k pobytu do doby pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě, nýbrž pouze zachování jeho původní platnosti" (bod 16 odůvodnění). Přiznání odkladného účinku správní žaloby nemělo na zákonnost jejího pobytu na území České republiky po uplynutí doby povolení k pobytu žádný vliv. Ten sice vedl k odkladu účinků rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu, včetně odkladu povinnosti stěžovatelky vycestovat do 30 dnů od jeho právní moci, avšak povinnost stěžovatelky vycestovat z území státu vznikla z důvodu pravomocného ukončení řízení o žádosti o prodloužení pobytu. Přiznaný odkladný účinek na tom nemohl ničeho změnit. 5. Krajský soud se dále zabýval námitkou (ne)přiměřenosti dopadů rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky opustit území do jejího soukromého života, ani té však nepřisvědčil. Vedlejší účastník podle něj zohlednil závažnost protiprávního jednání stěžovatelky, délku jejího pobytu na území, její věk, zdravotní stav, ekonomické poměry a vazby na Českou republiku i na Vietnamskou socialistickou republiku, jakož i její činnost v náboženském spolku. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka "nemá na území ČR žádné rodinné vazby. Ty má naopak ve Vietnamu. Přestože zde žila více než 13 let, nezískala povolení k trvalému pobytu. Její společenský život se odehrává výhradně ve vietnamské komunitě. Nelze proto tvrdit, že by se výrazněji integrovala do české společnosti. Správní orgány mají pravdu v tom, že pobyt žalobkyně na území ČR měl ryze ekonomickou motivaci" (bod 24 odůvodnění). Stejně tak neměla stěžovatelka problém na několik měsíců opustit území České republiky a žít v Norském království. Za těchto okolností nelze podle krajského soudu považovat povinnost opustit území ČR za opatření, které by nepřiměřeně zasahovalo do jejího práva na respektování soukromého a rodinného života. Podstatné je rovněž to, že se rozhodnutí o povinnosti opustit území nepojí (na rozdíl od rozhodnutí o správním vyhoštění) se zákazem opětovného vstupu do ČR, resp. Evropské unie. Stěžovatelka má proto po vycestování možnost vyřídit si nové pobytové oprávnění jako jiní občané Vietnamské socialistické republiky. 6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka v kasační stížnosti nepředestřela žádnou právní otázku, která by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku Nejvyšší správní soud nedovodil ani z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu nebo ze soudního a správního spisu. Konečně stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla žádná konkrétní tvrzení, která by bylo možné kvalifikovat jako zásadní pochybení krajského soudu. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že veškeré možné legitimní očekávání stěžovatelky o legálnosti jejího pobytu de facto skončilo v okamžiku, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Komise ve věci její žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu (tj. 16. 1. 2019). Tehdy zjistila, že v tomto řízení nebyla úspěšná a soudního přezkumu se následně nedomáhala. Vedlejší účastnice tedy v řízení o povinnosti opustit území, které je relevantní v nyní posuzované věci, nepochybila, pokud stěžovatelce s ohledem na její nelegální pobyt v rozhodném období uložila povinnost opustit území. Správní orgány totiž v tomto řízení neměly možnost správního uvážení, zda budou neoprávněný pobyt tolerovat, nebo ne. Krajský soud při své rozhodovací činnost postupoval v souladu s relevantní právní úpravou, tím spíše se pak nemohl dopustit ani zásadního právního pochybení, které by zakládalo přijatelnost a důvodnost kasační stížnosti. Nad rámec výše uvedeného podotkl, že s ohledem na okolnosti daného případu a složitost právní úpravy cizineckého práva může být lidsky pochopitelné, že sama stěžovatelka nemusela mít zcela jasnou představu o tom, do jakého okamžiku v ČR pobývala legálně. Podstatné však je, že byla ve správním i soudním řízení zastoupena advokátkou, která ji mohla a měla poučit o možnosti podat správní žalobu proti rozhodnutí Komise ve věci žádosti o prodloužení povolení k pobytu spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku žaloby, aby mohl být pobyt stěžovatelky na území ČR nadále legální. Jelikož tak neučinila a správní žalobu nepodala, nemůže se nyní dovolávat legitimního očekávání oprávněnosti pobytu v