IV.ÚS 1447/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1447/07 ze dne 15. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Markem Kocábem, advokátem se sídlem Zlín, Kamenná 3853, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, č. j. 28 Cdo 2204/2006-395 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 25. 1. 2006, č. j. 47 Co 21/2004-353, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2007, na výzvu Ústavního soudu k odstranění vad podání doplněnou podáními ze dne 8. 8. 2007 a 20. 9. 2007, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní lidská práva, a to právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy nezkoumaly duševní stav jeho syna M. J. ml. Z podané ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 7 C 117/92 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 16. 4. 1992 k Okresnímu soudu v Kroměříži domáhal, aby žalovanému právnímu předchůdci obchodní firmy Nestlé Česko s. r. o. byla uložena povinnost k zaplacení 71.917,- Kč s přísl. z titulu dlužného nájemného ze smlouvy o dočasném užívání nebytového prostoru - stodoly v Chomýži č. 7, kterou s žalovanou obchodní firmou uzavřela manželka stěžovatele L. J. dne 11. 1. 1989. Soud prvního stupně po vyřešení procesních náležitostí (zaplacení soudního poplatku, připuštění do řízení dalších dvou účastníků na straně žalobce, rozhodnutí o námitkách podjatosti soudců) rozsudkem ze dne ze dne 11. 11. 1998, č. j. 7 C 117/92-122, žalobu zamítl s tím, že případný nárok na zaplacení žalované částky zanikl ke dni úmrtí L. J. dne 28. 6. 1989, neboť tvrzený nárok nebyl předmětem rozhodování v dědickém řízení. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 4. 2001, č. j. 21 Co 139/98-137, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku byla skutečnost, že změna počtu účastníků na straně žalobce nenašla své vyjádření v petitu, jehož vydání se žalobci domáhali. Okresní soud v Kroměříži znovu rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2001, č. j. 7 C 117/92-190 tak, že žalobu zamítl ze stejného důvodu jako v předchozím svém rozhodnutí a současně uvedl, že v posuzovaném případě se nejedná ani o bezdůvodné obohacení, neboť žalovaná firma nikdy předmět nájmu neužívala a tak nemohlo dojít na její straně k bezdůvodnému obohacení. Krajský soud v Brně na základě podaného odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 21. 2. 2003, č. j. 47 Co 567/2001-225, opět zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a uložil mu zabývat se otázkou, zda došlo k uzavření smlouvy o dočasném užívání nemovitosti s ohledem na ustanovení § 44 a § 45 občanského zákoníku a zda některá ze stran od smlouvy odstoupila, respektive ji vypověděla ve smyslu ustanovení § 398 občanského zákoníku či ve smyslu smluvních ujednání. Okresní soud v Kroměříži již po třetí rozsudkem ze dne 11. 8. 2003, č. j. 7 C 117/92-279, žalobu zamítl když konstatoval, že k platnému uzavření smlouvy nedošlo a nelze dovodit ani plnění z titulu odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle § 451 a násl. občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 25. 1. 2006, č. j. 47 Co 21/2004-353, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s ohledem na ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2007, č. j. 28 Cdo 2204/2006-395, dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť podle jeho závěru dovolací soud není oprávněn přezkoumávat důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a rozsudku odvolacího soudu nelze přiznat ani zásadní právní význam. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími a argumentoval tím, že v dané věci došlo ke zcela neodůvodněným průtahům v soudním řízení, přičemž následný vývoj celého sporu před obecnými soudy vykazuje velké a podle názoru stěžovatele ničím neodůvodněné prodlevy, které jsou zejména zapříčiněny nedostatky v dokazování v řízení před soudem prvního stupně. Dále stěžovatel namítal, že jako jeden ze tří žalobců v řízení před obecnými soudy několikráte dopisy odkazoval, že není schopen se jednotlivých jednání účastnit pro jeho velmi nepříznivý zdravotní stav (v podstatě nemůže chodit) a je plně invalidní. Stěžovatel má za to, že obecné soudy měly stěžovatele vyzvat k doložení svých tvrzení, měly se obrátit s dotazem na ošetřujícího lékaře stěžovatele a skutečnosti ohledně jeho zdravotního stavu zjistit. Podle názoru stěžovatele měl soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanovit stěžovateli již v průběhu prvostupňového řízení opatrovníka, a to z důvodu, že stěžovatel pro svůj zdravotní stav se nemohl nikoliv jen pro přechodnou dobu účastnit řízení. Soud pak ani neučinil jiná opatření pro odstranění tohoto stavu (např. ustanovením právního zástupce stěžovateli z řad advokátů). Stěžovateli tak bylo podle jeho tvrzení postupem soudů obou stupňů fakticky upřeno právo na právní pomoc v průběhu řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že na straně žalobce vystupoval i jeho syn pan M. J. mladší, který je stižen duševní poruchou. Soud mu ustanovil opatrovníka až na základě opatrovnického soudu, ač tak měl učinit dříve, neboť duševní stav tohoto žalobce se nesmí hodnotit dle rozhodnutí opatrovnického soudu v rámci řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, ale dle skutečného stavu na počátku řízení a v jeho průběhu. Nakonec stěžovatel uvedl, že nadále trvá na svém právním názoru, že nájemní smlouva o pronájmu předmětného nebytového prostoru byla uzavřena platně. II. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, tj. zejména zda byla ústavní stížnost podaná osobou zjevně oprávněnou a zda je Ústavní soud příslušný k jejímu projednání. Pouze v případě, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jí může Ústavní soud zabývat také věcně. Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Současně čl. 88 odst. 2 Ústavy stanoví, že soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni ústavním pořádkem a zákonem podle čl. 88 odst. 1 Ústavy, tj. zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podmínkou tedy je, aby stěžovatel byl přímo účastníkem v řízení před Ústavním soudem, nikoliv tvrzeným účastníkem. Ústavní soud vázán ústavním pořádkem a v návaznosti na tento i zákonem o Ústavním soudu konstatuje, že ústavní stížnost je podána stěžovatelem a nikoliv jeho synem M. J. ml. V části, ve které se stěžovatel domáhá ochrany práv svého syna, se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Pokud se týká námitek stěžovatele vztahujících se k průtahům v řízení, ke kterým mělo dojít v řízení před obecnými soudy zejména v období od 16. 4. 1992 do 6. 4. 2001, Ústavní soud uvádí, že v judikatuře Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, www.judikatura.cz) jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci t