IV.ÚS 1447/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1447/18 ze dne 2. 1. 2019 N 1/92 SbNU 9 (Ne)posouzení účelnosti nákladů na právní zastoupení statutárního města advokátem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Domoráda, zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, se sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-682 ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-697 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2017 č. j. 12 Co 553/2016-643,za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a statutárního města Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 2336/8A, Ústí nad Labem, zastoupeného JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou, se sídlem Neštěmická 779/4, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Výrokem II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-682 ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-697 a výrokem II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2017 č. j. 12 Co 553/2016-643 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017- -682 ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-697 a výrok II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2017 č. j. 12 Co 553/2016-643 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou (po její změně ze dne 1. 8. 2007) domáhal po vedlejším účastníkovi vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele (sic - pozn. red.), a to formou vybudování nebytového prostoru v průchodu domu č. p. X1 až X2 v Ústí nad Labem v roce 1994. Vedlejší účastník se žalobě bránil mj. námitkou promlčení uplatněného práva. 3. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 12. 2015 č. j. 11 C 161/2001-592 uložil vedlejšímu účastníkovi do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit stěžovateli částku 650 000 Kč (výrok I) a na nákladech řízení částku 254 650,55 Kč (výrok II) a také zavázal vedlejšího účastníka povinností nahradit státu náklady řízení v částce 487 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel zmeškal subjektivní promlčecí dobu (pozn. - terminologicky po rekodifikaci soukromého práva "promlčecí lhůtu") k uplatnění svého peněžitého nároku, jelikož již v roce 2000 věděl, že investice, které vložil do předmětné vestavby, vložil do majetku jiného a požadoval, aby mu vedlejší účastník tyto investice zaplatil. Nicméně přesto, že právo stěžovatele podlehlo promlčení, okresní soud jeho žalobě vyhověl, jelikož dospěl k závěru, že výkon práva ve formě vznesení námitky promlčení ze strany vedlejšího účastníka je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník"). 4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I). Výrokem II napadeného rozsudku pak krajský soud rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 226 125 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Miloslavy Coufalové. Výrokem III napadeného rozsudku pak krajský soud rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit státu na účet okresního soudu na nákladech řízení částku 487 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud uvedl, že souhlasí s názorem okresního soudu, že došlo k promlčení práva stěžovatele, ale s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu uvedl, že nesdílí názor okresního soudu, že k námitce promlčení nelze přihlédnout proto, že byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, pročež bylo nutné žalobu zamítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení zdůvodnil krajský soud toliko tím, že vedlejší účastník jako procesně úspěšný účastník řízení má nárok na účelně vynaložené náklady jak v řízení před okresním soudem, tak i v řízení před krajským soudem. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením výrokem I odmítl dovolání stěžovatele a výrokem II rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 552 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloslavy Coufalové. Opravným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-697 bylo rozhodnuto, že výrok II se opravuje tak, že nesprávný údaj o výši náhrady nákladů řízení "13 552 Kč" se nahrazuje správným údajem "11 200 Kč". Nejvyšší soud zejména konstatoval, že závěr krajského soudu o vzniku závazku z bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku) v důsledku investice do nemovitosti ve vlastnictví jiného (mající za následek její zhodnocení) na základě neplatné smlouvy je bezesporu souladný se závěry ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 10. 1984 sp. zn. 2 Cz 40/84, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 29, ročník 1989, sv. 9-10; dále přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003 sp. zn. 25 Cdo 355/2001). Nejvyšší soud také uvedl, že ani při řešení otázek, jež jsou pak určující pro samotný závěr o promlčení práva stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení, se krajský soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1997, č. 11, s. 589; mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001 sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2000 sp. zn. III. ÚS 158/99 (N 68/18 SbNU 107)]. Přípustnost dovolání pak nezakládají dle Nejvyššího soudu ani námitky stěžovatele o tom, že krajský soud neposoudil vedlejším účastníkem vznesenou námitku promlčení jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Co se týče úsudku krajského soudu o souladu vznesení námitky promlčení vedlejším účastníkem s dobrými mravy, nemůže Nejvyšší soud než zopakovat své ustálené stanovisko, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 23 Cdo 123/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze přitom dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2648/2003 nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 33 Odo 561/2006 a ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Konečně je dle Nejvyššího soudu vhodné podotknout, že oprávnění učinit otáz