IV.ÚS 1448/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1448/21 ze dne 31. 5. 2022 N 65/112 SbNU 86 K rozhodování odvolacího (resp. dovolacího) soudu podle § 258 odst. 2 (resp. § 265k odst. 2) trestního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, sídlem Žižkova tř. 1914/1a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021 č. j. 3 Tdo 840/2020-8413, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2019 č. j. 6 To 16/2019-8098, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 16 T 18/2015-7927 a proti postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích spočívajícímu ve vyzvání stěžovatele k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejších účastníků, takto: I. V řízení o ústavní stížnosti se pokračuje. II. Ústavní stížnost se zamítá. III. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavní práv vyplývajících z čl. 8, 36 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Spolu s tím stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), spočívajícímu ve vyzvání stěžovatele k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody do 10 dnů od obdržení výzvy č. j. 16 T 15/2015-8526 a v nařízení výkonu trestu přípisem č. j. 16 T 18/2015-8539. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil návrh na vydání předběžného opatření spočívající v tom, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu a Vězeňské službě České republiky nepokračovat v porušování stěžovatelových práv nuceným pobytem ve věznici. Konečně stěžovatel k ústavní stížnosti připojil návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že v 27 případech jako jednatel obchodní společnosti objednával a odebíral zboží a služby, ačkoliv si byl vědom platební neschopnosti společnosti, pro niž nebude schopen své závazky splnit. Tím způsobil poškozeným subjektům celkovou škodu ve výši 11 124 241,06 Kč. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních korporací či družstev, a to na dobu šesti let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě desítek listinných důkazů a výpovědí svědků. V dané věci šlo již o druhé rozhodnutí, přičemž prvním rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obžaloby z důvodu nepříčetnosti. Po zrušení tohoto rozsudku Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") se krajský soud znovu zabýval otázkou (ne)příčetnosti stěžovatele podrobněji. V dané věci byly vypracovány dva protichůdné znalecké posudky, resp. jeden posudek znalce a jeden posudek ústavu. První znalecký posudek shledal u stěžovatele v rozhodném období projevy duševní poruchy (poruchy s bludy), která výrazně ovlivnila ovládací a rozpoznávací schopnosti stěžovatele. Tyto závěry znalec částečně korigoval při opakovaných výsleších. Pro objasnění správnosti závěrů tohoto posudku byl vypracován posudek znaleckého ústavu, podle něhož stěžovatel netrpěl a netrpí poruchou s bludy, zároveň ji ani nepředstíral. U stěžovatele bludy absentují. Popisované potíže (pocity pronásledování a spiknutí, iracionální chování) lze připsat obtížné životní situaci a osobnostnímu založení a neschopnosti stěžovatele se obtížné situaci přizpůsobit. To však není projevem trestněprávně relevantní duševní poruchy. Za uvedené důkazní situace se krajský soud přiklonil k závěrům ústavního znaleckého posudku a dospěl k závěru o příčetnosti stěžovatele. 4. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém vrchní soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se náhrady škody jednomu z poškozených, a sám uložil stěžovateli povinnost nahradit tomuto poškozenému částku 944 067 Kč a ve zbytku poškozeného odkázal na občanskoprávní řízení. Tímto způsobem vrchní soud napravil písařskou chybu v písemném vyhotovení rozsudku krajského soudu, v němž soud stěžovateli omylem uložil jednomu z poškozených zaplatit dvě částky, takže jde o zmatečný výrok, který budí nejistotu o stěžovatelových povinnostech. Jinak se vrchní soud ztotožnil se závěry krajského soudu. Musel však doplnit dokazování v části týkající se stěžovatelovy (ne)příčetnosti. Vrchní soud dospěl k závěru, že ústavní znalecký posudek není důkazním prostředkem, který by splňoval náročná kritéria kladená na tento druh důkazu. Jeho obsah je stručný, nepřesvědčivý, zavádějící a působící nekorektním dojmem, přičemž v některých částech i překračuje meze dané znalcům z oboru psychiatrie. Některé důležité okolnosti nehodnotí a své závěry dostatečně nevysvětluje. Vzhledem k nekorektnímu hodnocení práce předchozího znalce a stěžovatelova obhájce vznikly pochybnosti o nestrannosti zpracovatelů. Vrchní soud tak znalecký ústav požádal o doplněk ke znaleckému posudku, na což zpracovatel reagoval nestandardní formou dopisu, z něhož je patrná nevole k postupu vrchního soudu a neochota se věcí dále zabývat. Vady znaleckého posudku se tak pokusil vrchní soud odstranit výslechem tří zpracovatelů posudku, z nichž se však podařilo vyslechnout jen jednoho - primáře Švarce. Jeho výslech přitom navázal na svérázný, a ne příliš korektní styl posudku. Tyto nedostatky, jakož i neprovedení výslechu dalších zpracovatelů, již vrchní soud hlouběji neřešil, neboť v mezidobí obdržel posudek druhého znaleckého ústavu (tedy celkově třetí znalecký posudek), který všechna zákonná i odborná kritéria dodržel. Podle tohoto (třetího) posudku stěžovatel trpěl a trpí duševní poruchou, která se však nevztahuje k podstatě trestné činnosti (vytváření a neplacení dluhů). Zároveň je stěžovatel schopen chápat smysl trestního řízení a hájit se v něm. Recidivující psychotické příznaky tak nejsou forenzně významné. Poté vrchní soud ještě vyslechl zpracovatele prvního znaleckého posudku, který své původní závěry částečně korigoval (resp. rozpory mezi posudky označil za "akademickou otázku"). Vrchní soud tak uzavřel, že žádný ze znalců již netrvá na tom, že by konkrétní jednání stěžovatele byla učiněna v důsledku bludů. Tento závěr navíc podporují i ostatní důkazy (zejména svědecké výpovědi, které byly důvodem pro vypracování prvního revizního posudku). Stěžovatelova příčetnost byla tedy zachována. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se podrobněji zabýval námitkou (ne)existence chybějícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud částečně vyhověl podanému odvolání, aby napravil "písařskou chybu", která vznikla v důsledku nesprávného přepisu vyhlašování rozsudku (rozsudek byl tedy vyhlášen věcně správně). Nejvyšší soud připustil, že takovou chybu bylo možné napravit opravným usnesením podle § 131 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zároveň však lze rozumět i postupu odvolacího soudu, který v zájmu zachování právní jistoty (o výši částky) přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu jednoznačně vyplývá rozsah jeho odvolacího přezkumu a úplné vypořádání v odvolání uplatněných námitek. Podle Nejvyššího soudu tak nejde o chybějící výrok, zrušil-li odvolací soud částečně rozsudek soudu prvního stupně a dalším výrokem již nezamítl zbytek odvolání. Zamítavý výrok se totiž uplatní pouze při zamítnutí opravného prostředku jako celku. Tento postup v minulosti ustáleně akceptoval i Ústavní soud, byť některé jeho nálezy z poslední doby zaujaly odlišný názor. Nejvyšší soud však setrval na závěrech svých dřívějších rozhodnutí, jež byla napadena ústavními stížnostmi, které byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2195/20 a ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 364/20). Tento svůj postup Nejvyšší soud odůvodnil tím, že lpění na přepjatém právním formalismu, vyjádřené v nálezech ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 (N 168/91 SbNU 117), z