IV.ÚS 1450/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1450/18 ze dne 20. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti L. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, P. O. Box 50, Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018 č. j. 4 Tdo 1608/2017-44, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2017 sp. zn. 8 To 84/2017, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. července 2017 č. j. 20 T 10/2017-733, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 26. dubna 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se L. H. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel namítá i porušení článku 4 odst. 4 Listiny, jakož i článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 12. července 2017 č. j. 20 T 10/2017-733, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) a písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku; za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon jej krajský soud zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle tohoto trestu dále krajský soud uložil obviněnému ochranné protitoxikomanské léčení v ústavní formě a rozhodl o zabrání ve výroku blíže označených věcí, jakož i o povinnosti obviněného zaplatit poškozeným náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody. 2) Obviněný se měl shora označeného zvlášť závažného zločinu dopustit (stručně řešeno) tím, že v místě svého trvalého bydliště nejprve napadal své rodinné příslušníky a vyhrožoval jim, načež poté, co na dané místo dorazila přivolaná policejní hlídka, napadl tyto policisty (poškozené) násadou od koštěte a kuchyňským nožem. Jeden z policistů na následky zranění zemřel. 3) Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný odvolání, k němuž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 6. září 2017 sp. zn. 8 To 84/2017, napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a o ochranném léčení a znovu rozhodl tak, že obviněného zařadil do věznice s ostrahou a ochranné protitoxikomanské léčení mu uložil v ambulantní formě. 4) Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí odmítl veškeré námitky stěžovatele týkající se výroku o vině a o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody. Vedle toho však vrchní soud poukázal na dosavadní trestní bezúhonnost obviněného, skutečnost, že se daného trestného činu dopustil krátce po dosažení věku osmnácti let, jakož i na to, že delší dobu nikdy nebyl mimo rodinné prostředí. Z těchto důvodů proto rozhodl, že postačí, aby obviněný svůj trest vykonal ve věznici s ostrahou. Obdobný závěr pak vrchní soud učinil i ve vztahu k uloženému ochrannému léčení, přičemž shledal (s odkazem na závěry znaleckého posudku MUDr. Fiedlerové), že postačí jeho uložení toliko v ambulantní formě. Co se týče zbývajících výroků napadeného rozhodnutí (tj. o uložení ochranného opatření zabrání věci a o nárocích poškozených) vrchní soud uzavřel, že proti těmto žádné z odvolacích námitek obviněného nesměřovaly. 5) Následné dovolání obviněného proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 14. února 2018 č. j. 4 Tdo 1608/2017-44, odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. řádu (konkrétně směřovalo především proti hodnocení ve věci provedených důkazů, čímž se vymykalo uplatněnému dovolacímu důvodu). Dovolací soud přistoupil k posouzení, zda v projednávané věci nejde o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, avšak takové pochybení v projednávané věci neshledal. Obdobně se dovolací soud vyjádřil i k obviněným zpochybňované otázce příčetnosti v době spáchání trestného činu, přičemž konstatoval, že obecné soudy zcela správně vyšly ze závěrů znaleckých posudků, z nichž se podává závěr o zmenšené příčetnosti stěžovatele v době spáchání činu, nikoliv však o jeho nepříčetnosti (k čemuž poukázal na přiléhající judikaturu Ústavního soudu). Závěrem svého odůvodnění pak dovolací soud připomněl své dosavadní závěry ohledně výkladu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a konstatoval, že k přezkumu přiměřenosti uloženého trestu by mohl přistoupit pouze a výhradně v krajních případech, majících podobu libovůle soudu při jeho ukládání. Jak však dovolací soud uzavřel - s poukazem na důvody rozhodnutí krajského i vrchního soudu - ani o takový případ v projednávané věci nešlo. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že obecné soudy se při posuzování jeho věci nedostatečně vypořádaly s otázkou jeho psychického stavu v době spáchání předmětného trestného činu. K tomu uvádí, že je dlouhodobým uživatelem drog, přičemž má za to, že vzhledem k těmto skutečnostem bylo třeba vyšetření jeho psychického stavu provést komplexněji, tak aby bylo možné jednoznačně určit, zda se daného jednání dopustil v důsledku toxické psychózy nebo akutní a přechodné psychotické poruchy. Byť se takového komplexnějšího vyšetření opakovaně domáhal, obecné soudy prý vyšly toliko ze závěrů znaleckých posudků, což nepovažuje za dostatečné a spatřuje v takovém postupu porušení svého práva na spravedlivý proces. S tím souvisí další námitka stěžovatele, totiž že obecné soudy prý rezignovaly na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, neboť na místě činu neprovedly ani rekonstrukci ani vyšetřovací pokus. Stěžovatel se proto domnívá, že objasnění průběhu celého incidentu nebylo dostatečné a postup zasahujících policistů byl neprofesionální. Stěžovatel brojí též proti výši uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, který vnímá jako nepřiměřený ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), neboť obecné soudy prý vybočily z principů proporcionality (přiměřenosti) ukládání trestu. K tomu stěžovatel připomíná, že trestného činu se dopustil tři měsíce po svých osmnáctých narozeninách, poukazuje na adiktologické pozadí celé věci a konečně i na závěry znalců ohledně jeho osobnosti. Stěžovatel se proto domnívá, že obecné soudy absolutně rezignovaly na uložení přiměřeného trestu, čímž opětovně zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Ústavní soud již na úvod připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05). Stran procesu hodnocení důkazů je dále tře