IV.ÚS 1450/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1450/19 ze dne 28. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Velké nám. 147, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, č. j. 13 To 135/2018-2474, za účasti Vrchního soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2019, doplněnou o přílohy samostatným podáním ze dne 6. 5. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví vymezeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud") proto, že jím dle jeho názoru byla porušena zásada řádného zákonného procesu uvedená v článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip řádného, nestranného a spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i jeho právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "soud prvého stupně") návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, jenž uvedený soud zamítl dle § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, usnesením ze dne 1. 8. 2018, č. j. 4 T 9/2016-2401. Odůvodnil to, zjednodušeně řečeno, tím, že stěžovatel sice osvědčil, že nemá žádné příjmy, ale měl v době, kdy měl páchat předmětnou trestnou činnost, pro niž byl stíhán a v době podání návrhu na bezplatnou obhajobu nepravomocně odsouzen, vcelku významný majetek (zejména nemovitost a obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným XX, dále jen "předmětná korporace"), jehož se ze svého rozhodnutí bezplatně vzdal tak, že jej převedl na svou matku. Rovněž měl dle soudu prvého stupně stěžovatel ve vlastnictví mobilní telefon a počítač, byl stále jednatel v předmětné korporaci a disponoval dostatečnými intelektuálními schopnostmi, aby byl schopen v budoucnu pracovat, byť v době podání návrhu se léčil s psychiatrickým onemocněním. Soud prvého stupně tak uzavřel, že poměry stěžovatele, které mu aktuálně neumožňují si náklady na svou obhajobu hradit, nejsou objektivně nutné a stěžovatel je schopen si dostatečné prostředky sehnat. Zdůraznil, že neposuzoval zavinění těchto poměrů z jeho strany. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již zamítl stížnostní soud svým rozhodnutím napadeným touto ústavní stížností. Ten se v zásadě shodl s argumentací soudu prvého stupně, neboť uvedl, že nemovitost daroval stěžovatel své matce dne 15. 8. 2012 a obchodní podíl v předmětné korporaci dne 22. 4. 2013, přičemž k důvodu uvedl toliko to, že ho o to matka požádala. Dle stížnostního soudu tyto úkony byly v bezprostřední souvislosti se zahájením úkonů trestního řízení proti němu, o němž byl dne 20. 12. 2012 sepsán úřední záznam. Stížnostní soud tak zbavení se majetku stěžovatelem považoval za účelové. Jelikož stěžovatel ve stížnosti argumentoval rovněž svým nepříznivým psychickým stavem, znemožňujícím mu pracovat, stížnostní soud uvedl, že stěžovatel přesto vykonával funkci jednatele v předmětné korporaci, a to zadarmo, přičemž taktéž brigádně pracoval v tenisovém klubu, za což měl možnost bezplatně využívat tamních kurtů. K další stěžovatelově námitce, spočívající v tom, že jeho matka musí hradit výživné na jeho nezletilé syny, stížnostní soud uvedl, že tak by tomu nemuselo být, kdyby pobíral odměnu za výkon funkce jednatele a kdyby brigádně pracoval výdělečně tak, aby mohl plnit své povinnosti, a nikoliv v zájmu svých volnočasových aktivit. III. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel argumentuje pro zrušení napadeného usnesení stížnostního soudu námitkami, jimiž vytýká 1) absenci souvislosti mezi darováním nemovitosti a obchodního podílu v předmětné korporaci a zahájením úkonů trestního řízení; 2) neposouzení jeho aktuálních poměrů; 3) založení odůvodnění na prognóze jeho schopnosti výdělečné činnosti. Ústavní soud přibližuje obsah stěžovatelovy argumentace k jednotlivým okruhům námitek následovně: 5. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že v žádosti o přiznání bezplatné obhajoby doložil jednoznačně, že podmínky pro jeho přiznání splňuje. Svou žádost zdůvodnil zejména dlouhodobě nepříznivým psychickým stavem v důsledku nezákonného trestního stíhání v jiné věci, kde byl zproštěn obžaloby, přičemž jeho zdravotní stav se v průběhu trestního stíhání dále zhoršoval. Na argument stížnostního soudu o souvislosti převodu majetku na matku stěžovatele se zahájením úkonů trestního řízení stěžovatel kontroval, že nemovitost převedl (vrátil dar) své matce již dne 15. 8. 2012, ačkoliv úkony trestního řízení proti němu byly zahájeny až 20. 12. 2012. Žádná souvislost zde tak tedy není. Obchodní podíl v předmětné korporaci pak převedl na svou matku jen v důsledku svého zhoršeného zdravotního stavu. 6. Ad 2) stěžovatel namítá, že stížnostní soud se ve svém napadeném rozhodnutí zabýval jeho majetkovými poměry v době před sedmi lety, ale vůbec nezohlednil jeho aktuální situaci. Z doložených lékařských zpráv dle něj vyplývá, že není schopen práce, kdy soustavnou práci nelze srovnávat s brigádou v rozsahu 25 hodin v průběhu několika měsíců. Dle stěžovatele sám soud umožnil na doporučení lékařů, aby se hlavní líčení proti němu konalo vždy v rozsahu maximálně dvou dnů za sebou. Stěžovatel podle svého názoru prokázal, že je v současnosti nemožné, aby si hradil sám náklady na svou obhajobu, a nic dalšího není pro posouzení jeho nároku relevantní. Napadené usnesení je tak proti dobrým mravům a základním zásadám trestního procesu, zejména práva stěžovatele na svobodnou volbu obhájce. Stěžovatel k tomu odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43) a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 49/2011 ze dne 24. 10. 2011 (Rt 2/2013). 7. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že stížnostní soud odůvodnil své napadené rozhodnutí subjektivními hypotézami, které však nemají oporu v platných právních předpisech. Potenciální budoucí možnost výdělečné činnosti stěžovatele je pouze spekulace. Ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu takové kriterium neobsahuje. Zákonná kriteria trestního řádu pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu stěžovatel dle svého názoru splnil. IV. Posouzení Ústavním soudem 8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Podle ustálené rozhodovací praxe obecných soudů platí, že pro posouzení nároku na přiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu není rozhodující jen aktuální finanční situace, ale celkové ekonomické a osobní poměry obviněného (srov. např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 7 To 109/94, publikované v časopisu Soudní rozhledy, č. 1, r. 1999, na s. 10), a tedy i kdyby soud v trestním řízení skutečně zjistil aktuální nedostatek prostředků obviněného, není to důvodem pro přiznání uvedeného nároku, je-li jeho důvodem předchozí lehkomyslné nakládání obviněného s majetkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 3 Tz 46/98, publikované v časopisu Soudní judikatur