IV.ÚS 1451/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1451/24 ze dne 13. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ivany Němcové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti části I. výroku a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024 č. j. 68 Co 61/2024-139 a II. a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. října 2023 č. j. 20 C 29/2023-116, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: . Ústavní stížnost se odmítá Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení konkretizovaných výroků v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 29/2023 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala vůči vedlejší účastnici omluvy za diskriminaci a nezákonný zásah do svých práv způsobených jejími mimořádnými opatřeními ze dne 22. 10. 2021 č. j. MZDR 47828/2020-30/MIN/KAN a ze dne 18. 11. 2021 č. j. 47828/2020-31/MIN/KAN, která byla vydána s odkazem na § 80 odst. 1 písm. g) a § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, a dále náhrady majetkové škody ve výši 5 200 Kč s příslušenstvím. Diskriminaci spatřovala stěžovatelka v rozdílném zacházení, protože jako neočkovaná osoba byla bez legitimního důvodu nucena z vlastních zdrojů hradit vyšetření na přítomnost viru SARS-CoV-2, chtěla-li využít různých služeb, zatímco očkované osoby tuto povinnost neměly. Škoda ve výši 5 200 Kč stěžovatelce vznikla v příčinné souvislosti s těmito mimořádnými opatřeními, neboť byla nucena sedmkrát podstoupit PCR test, který si musela na rozdíl od očkovaných osob hradit. Vznik škody stěžovatelka doložila fakturami za testy. V žalobě poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterými byly části mimořádných opatření prohlášeny za rozporné se zákonem, a dále zdůraznila, že proti řadě opatření obecné povahy brojila návrhy na jejich zrušení. 3. Obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky na zaslání omluvy (I. výrok), zamítl žalobu na zaplacení částky 5 200 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (III. výrok). Vyšel z toho, že část mimořádného opatření ze dne 22. 10. 2021 byla prohlášena za rozpornou se zákonem rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 8 Ao 39/2021-47, v němž Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že rozdílné zacházení s očkovanými a neočkovanými osobami z hlediska vymezení podmínek pro hrazené testování postrádalo racionální vztah k účelu mimořádného opatření a nebylo způsobilé přispět k dosažení primárního cíle omezit šíření onemocnění, pročež část mimořádného opatření založila mezi osobami očkovanými a neočkovanými nerovné zacházení, které bylo v rozporu s čl. 1 Listiny. Z obdobného důvodu byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2022 č. j. 3 Ao 24/2021-58 prohlášena nezákonnost části mimořádného opatření vedlejší účastnice ze dne 18. 11. 2021. Obvodní soud proto přisvědčil stěžovatelce v tom, že byla splněna podmínka existence nezákonných rozhodnutí podle § 5 písm. a), resp. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Obě mimořádná opatření (jejich části) však byla prohlášena jako rozporná se zákonem na návrh jiné osoby než stěžovatelky, takže nebyla splněna podmínka stanovená § 7 odst. 1 a § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a proto stěžovatelka není osobou aktivně legitimovanou. Na tom nic nemění ani její argumentace, že tak neučinila z důvodu vědomosti o již podaných návrzích na zrušení opatření jiným navrhovatelem a z důvodu možného vzniku nákladů řízení, které jí nebudou přiznány. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebylo sporu o to, že se stěžovatelka nepřihlásila do řízení ani k výzvám Nejvyššího správního soudu zveřejněným na jeho úřední desce jako osoba zúčastněná na řízení, která byla vydáním mimořádných opatření přímo dotčena na svých právech. Nákladový výrok obvodní soud odůvodnil plným úspěchem vedlejší účastnice, pročež jí odkazem na § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přiznal náhradu nákladů řízení, a to za pět úkonů, každý po 300 Kč. 4. Městský soud k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 600 Kč (II. výrok). Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru o nedostatku aktivní legitimace, neboť se stěžovatelka nedomáhala zrušení mimořádných opatření vedlejší účastnice ze dne 22. 10. 2021 a ze dne 18. 11. 2021. K požadované omluvě za tvrzenou diskriminaci (nemajetkovou újmu) poznamenal, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, protože ani k výzvě soudu nedoložila důkazy na podporu svých tvrzení. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka napadá II. výrok rozsudku obvodního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím, a III. výrok téhož rozsudku o náhradě nákladů řízení. Dále napadá I. výrok rozsudku městského soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen II. a III. výrok rozsudku obvodního soudu, a domáhá se rovněž zrušení II. výroku rozsudku městského soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Namítá přitom porušení výše uvedených základních práv a svobod a uvádí, že soudy jí měly nárok na zaplacení náhrady majetkové škody přiznat přímým použitím čl. 11 odst. 4 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 6. Těžištěm stěžovatelčiny argumentace je tvrzení, že mimořádná opatření ze dne 22. 10. 2021 a ze dne 18. 11. 2021 byla nezákonná, přičemž v příčinné souvislosti s nimi jí vznikla škoda ve výši 5 200 Kč představující částku, kterou musela vynaložit na PCR testování. Jelikož mimořádná opatření nebyla vydávána ve správním (či jiném) řízení, nelze po stěžovatelce požadovat splnění podmínky účastenství v řízení podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pokud již došlo ke zrušení mimořádného opatření vedlejší účastnice (jeho prohlášení za nezákonné), nemohl již být její návrh ve správním soudnictví úspěšný. Soudy zcela pominuly, že zrušení mimořádných opatření nebo konstatování jejich nezákonnosti má účinky erga omnes. V době, kdy byla mimořádná opatření vedlejší účastnice vydána, nemohla stěžovatelka rozumně očekávat, že budou soudy pro účely přiznání náhrady škody vyžadovat, aby se přímo domáhala jejich zrušení u soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. 9. Stěžovatelka ústavní stížnost omezila toliko na výroky rozsudků městského soudu a obvodního soudu zamítající žalobu na zaplacení náhrady majetkové škody ve výši 5 200 Kč s příslušenst