IV.ÚS 1452/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1452/16 ze dne 22. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Martinem Štěpánkem, advokátem AK Krapkova 709/4 Nová Ulice, Olomouc, 779 00, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 3. 2016 č. j. 70 Co 463/2015-1229 takto: Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy Okresní soud v Olomouci rozhodl napadeným rozsudkem ve věci péče o nezletilé, konkrétně o úpravě výživného na dvě nezletilé děti stěžovatele, a to ve výši 25 000 Kč (resp. od 1. 7. 2015 ve výši 30 000 Kč) měsíčně pro každé z dětí s tím, že 15 000 Kč je povinen otec (stěžovatel ) hradit k rukám matky, dalších 15 000 pak hradit na spořící účet zřízený pro každé z nezletilých dětí. Podle rozsudku pak zároveň bylo možno s prostředky na tomto účtu nakládat pouze po předchozím schválení opatrovnickým soudem o rozsahu výběru a určení osoby k tomuto úkonu oprávněné nebo s písemným souhlasem obou rodičů. K odvolání stěžovatele i matky nezletilých dětí potom odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že výživné se zvyšuje pro jedno z nezletilých dětí na částku 30 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2014, na částku 35 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2015, na částku 40 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2015 a na částku 45 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 12. 2015 nadále. Pro druhé z nezletilých dětí na částku 30 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2014, na částku 35 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2015 a na částku 40 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 12. 2015 nadále. Dále soud rozhodl o způsobu zaplacení dluženého výživného vyplývajícího ze zvýšení výživného, jakož i o tom, že běžné výživné bude stěžovatel u prvního z dětí hradit tak, že částku 25 000 Kč měsíčně bude platit k rukám matky a částku 20 000 Kč měsíčně na bankovní účet nezletilého, u druhého z dětí tak, že částku 25 000 Kč měsíčně bude platit k rukám matky a částku 15 000 Kč měsíčně na bankovní účet nezletilého. Soud dále rozhodl, že výběr hotovosti z účtů nezletilých dětí přesahující celkovou částku 1 000 Kč měsíčně je s ohledem na účel na něj poukazovaného výživného, tedy tvorbu úspor, neběžnou záležitostí, a účastníci řízení k takovému právnímu jednání potřebují souhlas soudu, a to do doby, než nezletilý, na jehož jméno je účet zřízen, nabude plné svéprávnosti. II. Tvrzení stěžovatele Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i právo vychovávat své děti dle čl. 32 odst. 4 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v překvapivé změně rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím. Podle stěžovatele odvolací soud dospěl k názoru, že je třeba upravit výši výživného pro nezletilé děti výrazně odlišně oproti rozsudku soudu prvého stupně, tedy dospěl ke zcela jinému právnímu názoru. Podle stěžovatele sice odvolací soud po formální stránce naplnil ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. (podmínky pro změnu rozsudku soudu prvého stupně), avšak po stránce obsahové nebyla skutková zjištění učiněná soudem prvého stupně učiněna v rozsahu, který by mohl vést k tak razantní změně rozhodnutí. Podle stěžovatele soud postupoval v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř., podle něhož "odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně". Doplnění důkazů odvolacím soudem pak stěžovatel považuje za provedené nesprávným procesním postupem. Odvolací soud podle stěžovatele zřejmě hodlal doplnit dokazování výslechem matky a otce, avšak podle stěžovatele k účastnickým výslechům matky a otce nedošlo, neboť se jim nedostalo zákonného poučení dle § 131 odst. 2 o. s. ř. o tom, že mají vypovědět pravdu a nic nezamlčovat a v protokolu o jednání je uvedeno toliko: "K dotazu soudu matka uvádí", resp. "K dotazu soudu otec uvádí". Podle stěžovatele je nepřijatelné, aby doplňující skutkové závěry odvolacího soudu byly činěny na základě neprocesního postupu odvolacího soudu, který aniž řádně provede důkaz výslechem účastníků (doplňujícím výslechem), provede tento důkaz tak, že činí k účastníkům "dotazy", aniž je nadto řádně poučí. Odvolací soud z takto procesně nesprávně provedených (a tedy nepřípustných) důkazů vycházel v rámci skutkových zjištění, která učinil stran zjišťování poměrů stěžovatele, matky a nezletilých dětí v mezidobí od vydání rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel dále považuje za vadu řízení před odvolacím soudem, pokud byli následně účastníci poučeni o právu navrhnout ke svým tvrzením důkazy, aniž by byl stěžovateli znám právní názor odvolacího soudu, v jehož důsledku odvolací soud následně diametrálně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Porušení práva na výchovu dětí pak stěžovatel spatřuje v tom, že odvolací soud, navzdory tomu, že v napadeném rozhodnutí uvádí, že si je vědom závěrů aktuálního nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 zabývajícího se výší výživného dětí, jejichž rodiče dosahují vysoké příjmy, ve skutečnosti své právní posouzení tomuto nálezu Ústavního soudu vůbec nepodřídil a dostatečně se s ním nevypořádal. Stěžovatel má za to, že naopak rozhodnutí soudu prvého stupně je s těmito závěry v souladu. V této souvislosti stěžovatel rozporuje způsob hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu a tvrdí extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými. Stěžovatel dále tvrdí vadu opomenutých důkazů, neboť navrhl k důkazu výslech obou nezletilých dětí k prokázání motivu výběru peněz z jejich účtů a k té samé skutečnosti též výslech matky. Odvolací soud však důkazní návrhy zcela opomněl. Stěžovatel navrhuje též odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť má za to, že může jemu i nezletilým dětem přivodit vážnou újmu. Navíc předpokládá, že banka, u které mají nezletilé děti účty, nebude omezení, formulovaná ve výrocích rozhodnutí odvolacího soudu pro výběr z účtů, respektovat. III. Posouzení Ústavním soudem Ústavní soud si vyžádal soudní spis a po konfrontaci argumentů stěžovatele s obsahem spisu, resp. s obsahem napadených soudních rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K námitce stěžovatele, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, když bez opětovného provedení důkazů a bez doplnění dokazování dospěl k odlišnému závěru, je nutno uvést následující. Stěžovatel uvedenou námitku staví na tom, že odvolací soud žádné nové důkazy neprovedl, neboť stěžovatel nepovažuje výslech své osoby, ani výslech matky dětí, kterými odvolací soud zjišťoval aktuální situaci, resp. případně změny poměrů od rozhodnutí soudu prvého stupně, za řádně provedené (tedy použitelné) důkazy. Této námitce však nemůže Ústavní soud přisvědčit. Z protokolu z jednání odvolacího soudu je zřejmé (č. l. 1221 - 1223), že stěžovatel i matka dětí jsou soudem dotazováni k doplnění informací důležitých pro rozhodnutí, že je zjišťována změna situace od rozhodnutí soudu prvého stupně důležitá právě pro rozhodnutí odvolacího soudu a že jsou dotazováni právě jako účastníci řízení. Je nerozhodné, že v protokolu je uvedena formulace "k dotazu soudu matka uvádí", resp. "k dotazu soudu otec uvádí", nikoli formulace hovořící o "výslechu". Poučení o povinnosti vypovídat pravdu a nic nezamlčet se účastníkům dostalo před soudem prvého stupně, přičemž samotná absence zmínky o poučení v protokolu z jednání odvolacího soudu nemůže činit výslech účastníků, kterými soud zjišťuje poměry rodičů ve věci stanovení výživného, procesně nepoužitelným. Oba účastníci byli právně zastoupeni a ke stěžovateli takto činil dle protokolu "dotaz" též jeho právní zástupce, aniž by skutečnost, že jde o účastnický výslech, jakkoli před soudem zpochybňoval. Navíc byli poté oba účastníci poučeni o možnosti navrhnout ke svým tvrzením další důkazy (č.l. 1223), tudíž jak účastníkům, tak jejich právním zástupcům bylo zřejmé, že šlo o tvrzení pro výsledek sporu relevantní, tj. účastnický výslech. V daném kontextu je pak nutno hodnotit též výhrady vůči nerespektování § 220 odst. 1 o. s. ř. či již výše citovaného § 213 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu, resp. vůči neseznámení účastníků řízení s právním náhledem odvolacího soudu odlišným od právního náhledu soudu prvého stupně. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. "odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219 o. s. ř.) nebo zrušení (§ 219a o. s. ř.) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový s