IV.ÚS 1452/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1452/24 ze dne 26. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 1191/9, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2024 č. j. 30 Cdo 72/2024-128, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 20 Co 183/2023-95 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. března 2023 č. j. 45 C 225/2021-60, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal náhrady újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s proti němu vedeným trestním řízením. Napadeným rozsudkem obvodní soud stěžovateli přiznal náhradu za odměnu zaplacenou obhájci za zastupování v trestním řízení a ztrátu na výdělku (výrok I.) a žalobu částečně zamítl z důvodu promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy a nepřiznání ztráty na výdělku za měsíc červenec 2016, ve kterém již pracovní poměr stěžovatele netrval (výrok II.). 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II. potvrdil (výrok I.), a ve výroku I. jej částečně potvrdil a částečně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.). Městský soud se v zásadě ztotožnil s právním hodnocením obvodního soudu, obvodní soud však dostatečně nezohlednil relevanci neplaceného volna a nemoci. Pokles příjmu v důsledku těchto skutečností představuje přetržení příčinné souvislosti. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. V části, ve které dovolání směřovalo proti výroku II. rozhodnutí městského soudu v jeho potvrzující části, bylo dovolání subjektivně nepřípustné. V tomto rozsahu vyzněl výrok pro stěžovatele příznivě. Přípustnost dovolání nezakládají ani stěžovatelem vymezené právní otázky týkající se promlčení práva na nemajetkovou újmu. Skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je okamžik pravomocného skončení řízení, bez ohledu na způsob, jakým se o něm účastník řízení dozví. Nesprávné vyznačení doložky právní moci tvrdil stěžovatel až v odvolání a šlo tak o skutkové novum, ke kterému krajský soud zcela správně nepřihlédl. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřený. Stěžovatel měl dostatek informací svůj nárok alespoň v hrubých rysech uplatnit ještě před doručením písemného vyhotovení zprošťujícího rozsudku. Správný je i závěr městského soudu o absenci příčinné souvislosti s poklesem příjmu v době neplaceného volna a nemoci. Tvrzené další vady řízení nezaložily přípustnost dovolání, neboť k nim Nejvyšší soud přihlíží, pouze je-li dovolání jinak přípustné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zopakoval průběh soudního řízení, vytkl jednotlivé nedostatky napadených rozhodnutí a zopakoval argumentaci uplatňovanou před Nejvyšším soudem. Městský soud nesprávně snížil původně přiznanou náhradu za ztrátu na výdělku o dobu neplaceného volna a bez jakéhokoliv zdůvodnění nepřihlédl k tvrzení zaměstnavatele, že vykázání neplaceného volna bylo pochybením zaměstnavatele, které již zaměstnavatel nahradil v následujícím období výplatou náhrady mzdy. Městský soud nadto početně krátil původně přiznanou výši náhrady za ztrátu na výdělku, nikoliv předpokládaný příjem (tyto částky se lišily vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná částka byla nižší, než pokles příjmů, jak jej zjistil obvodní soud). 6. Nejvyšší soud dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku městského soudu odmítl pro subjektivní nepřípustnost, ačkoliv jím byl stěžovateli původně přiznaný nárok snížen z částky 193 025 Kč na částku 120 877 Kč. Nesprávný je názor Nejvyššího soudu, že vynesením zprošťujícího rozsudku měl stěžovatel veškeré informace k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění. Tento závěr odporuje judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, ze které mj. plyne i nemožnost zkracování zákonem stanovené lhůty k uplatnění nároku. Stěžovatel má navíc za to, že i po vynesení zprošťujícího rozsudku trvalo působení újmy spojené s nezákonným rozhodnutím. Není zřejmé, z jakého důvodu by mělo působení újmy v civilním řízení trvat až do doručení písemného vyhotovení rozsudku, zatímco v trestním řízení do okamžiku jeho vyhlášení. Obecné soudy navíc dostatečně nezohlednily význam nesprávně vyznačené doložky právní moci, přestože její správnost se presumuje. Tato námitka stěžovatele navíc nebyla novum, protože zprošťující rozsudek i s doložkou byl projednán a zjištěn již v soudním řízení před obvodním soudem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že proti výroku II. napadeného rozsudku městského soudu podal žalobu pro zmatečnost. Tuto informaci Ústavní soud telefonicky ověřil u obvodního soudu, přičemž zjistil, že ve věci dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procedurální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. V této souvislosti je přitom nutné připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839); všechna rozhodnutí jsou rovněž dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Využil-li tedy stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek, je nezbytné jím podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku městského soudu je za této situace předčasná. 9. Ve zbylé části je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávn