IV.ÚS 1454/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1454/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Iryny Kacjukové, zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022 č. j. 22 Cdo 638/2022-627, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2021 č. j. 15 Co 173/2021-584 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. března 2021 č. j. 34 C 441/2017-493, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Miroslava Fišera a Venduly Fišerové a Nadiji Paškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se vedlejší účastníci před Okresním soudem Plzeň-město (dále jen "okresní soud") domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením společné věci, v němž stěžovatelce náležela ideální polovina. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví nemovitých věcí, specifikovaných v I. výroku rozsudku [pozemků, jejichž součástí je bytový dům (dále jen "nemovitosti")], a rozhodl o vypořádání rozdělením nemovitostí tak, že ideální podílové spoluvlastnictví přeměnil na bytové spoluvlastnictví k bytovým jednotkám, specifikovaným ve II. výroku rozsudku. Jednotlivé bytové jednotky přikázal do vlastnictví vždy některému ze spoluvlastníků a dalšími výroky rozhodl o finančním vypořádání spoluvlastnických podílů mezi účastníky a o náhradách nákladů řízení. 3. K odvolání stěžovatelky i vedlejších účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví nemovitostí a přikázal je do spoluvlastnictví vedlejších účastníků a rozhodl o povinnosti vedlejších účastníků společně a nerozdílně uhradit stěžovatelce na vypořádání spoluvlastnictví 2 250 000 Kč. Krajský soud měl po doplnění dokazování za to, že je namístě postupovat podle § 1147 občanského zákoníku (dále jen "o. z."), nikoli podle § 1144 téhož zákona, jak učinil okresní soud. Krajský soud konstatoval, že rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale také spravedlivé. S přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž může být společná věc za určitých podmínek přikázána jen některému (některým) ze spoluvlastníků, přestože je rozdělení věci možné, dospěl k závěru, že z důvodu vysoce konfliktních vztahů mezi spoluvlastníky, vedoucích mimo jiné k podávání trestních oznámení a poškozování společné věci stěžovatelkou, je na místě rozhodnout způsobem uvedeným výše. Zatímco stěžovatelka měla od počátku řízení zájem na přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví, vedlejší účastníci tento postoj vyjádřili teprve v závěrečném návrhu v řízení před okresním soudem. Stěžovatelka však listiny k prokázání schopnosti zaplatit vedlejším účastníkům příslušnou částku na vypořádání spoluvlastnických podílů předložila až po skončení řízení před okresním soudem. Jelikož vedlejší účastníci nebyli, na rozdíl od stěžovatelky, okresním soudem vyzváni k prokázání své solventnosti, učinil tak krajský soud. Ten na základě výpisů z bankovních účtů a smluv o úvěru a zápůjčce zjistil, že vedlejší účastníci disponují prostředky k vyplacení spoluvlastnického podílu, zatímco stěžovatelka prokazovala svou solventnost toliko rezervační smlouvou o budoucím prodeji svého bytu. Na základě zjištění okresního soudu krajský soud konstatoval, že původcem konfliktních vztahů a nepřijatelného postoje k pořádku a údržbě nemovitostí je především stěžovatelka, která postrádá schopnost o nemovitosti pečovat (bylo zjištěno, že shromažďuje bezcenné předměty ve svých bytech, společných prostorech a na zahradě a že poškozuje a znehodnocuje nemovitosti tím, že pokresluje fasádu a omítky a rozmisťuje po nemovitostech fekálie). V zájmu nastolení bezkonfliktních vztahů a zamezení dalšího chátrání nemovitostí proto přikázal nemovitosti do spoluvlastnictví vedlejších účastníků, neboť rozdělení domu na bytové jednotky by nevedlo k zamýšlenému účelu. 4. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost. Zčásti proto, že shledal soulad rozsudku krajského soudu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, zčásti proto, že v rozsahu namítané nedostatečnosti či nesprávnosti odůvodnění rozsudku krajského soudu stěžovatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání ani dovolací důvod, a dovolání tak trpělo vadami, pro které v tomto rozsahu nebylo možno v řízení pokračovat. Nejvyšší soud vyložil, že § 1147 o. z. stanoví jediné výslovné kritérium pro přikázání věci, jejíž rozdělení není dobře možné, jednomu nebo více spoluvlastníkům, totiž souhlas toho, komu má být společná věc přikázána. Z povahy věci a judikatury Nejvyššího soudu má dále vyplývat, že je třeba přihlédnout především ke schopnosti účastníků vyplatit spoluvlastnický podíl. Spoluvlastník, kterému má být věc přikázána, musí disponovat finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu nebo musí prokázat, že je schopen si prostředky opatřit. Zákon však neobsahuje výslovná kritéria pro stanovení, kterému z více možných spoluvlastníků, kteří mají o společnou věc zájem a jsou solventní, má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, a poskytuje tak soudům široké uvážení v tom, aby si tato kritéria vymezily s přihlédnutím k individuálním okolnostem. Soudy však musejí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považují v dané věci za relevantní, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a odůvodnit, proč konkrétnímu spoluvlastníkovi společnou věc přikázaly. Nejvyšší soud dále setrvale dovozuje, že se soud v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci. Použití kritéria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. K normám s relativně neurčitou hypotézou Nejvyšší soud dovozuje, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy vymezené v souladu se zákonem. Podle Nejvyššího soudu krajský soud naplnění hypotézy § 1147 o. z. posoudil na základě okolností, které lze v souzené věci považovat za podstatné, přičemž jeho úvahy nebyly zjevně nepřiměřené. Nepřihlédl-li krajský soud výslovně k dalším okolnostem, např. k tomu, zda a jak jsou strany solventní k tomu, aby vynakládaly na nemovitosti další investice, není jeho rozhodnutí jen z tohoto důvodu nezákonné. To platí s ohledem na projednací zásadu tím spíše o těch dovolacích námitkách, které stěžovatelka v řízení uplatnila poprvé až v dovolání - např. výhradu, že se odvolací soud nezabýval jejími možnostmi zajistit si jiné bydlení. Stěžovatelka také namítla, že krajský soud nepřihlédl k tomu, že je spoluvlastnicí nemovitostí již 20 let a že je považuje za svůj domov, neboť v nich bydlela s manželem. Podle Nejvyššího soudu však pominula, že citová vazba k předmětu spoluvlastnictví může být kritériem významným pro přikázání věci pouze tehdy, vyznívají-li ostatní kritéria rovnocenně. Nejvyšší soud také uložil stěžovatelce nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení, každému ve výši 17 109,40 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka především namítá, že jí bylo nepřípustně odňato vlastnické právo, a to bez přiměřené náhrady. Jejímu vlastnickému právu údajně nebyla poskytnuta stejná ochrana jako vlastnictví ostatních spoluvlastníků. Podle stěžovatelky bránily krajským soudem zvolenému vypořádání spoluvlastnictví zákonné překážky. Stěžovatelka tvrdí, že jsou-li "dány podmínky pro rozdělení věci, není možno postupovat přikázáním věci do vlastnictví některého ze spoluvla