IV.ÚS 1456/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1456/07 ze dne 6. 3. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem Advokátní kanceláře ve Svitavách, Pod věží 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007 č. j. 1 Afs 11/2006-61 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2005 č. j. 31 Ca 269/2004-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a povinnosti poskytnout ochranu právům [čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti Finanční úřad ve Vysokém Mýtě (dále jen "správce daně") mu po provedené finanční kontrole vyměřil třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 6. 11. 2001 daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 1998, říjen 1999 a listopad 1999 s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal, že přijal plnění, na která náklady vynaložil. Proti dodatečným výměrům podal stěžovatel odvolání a Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutími ze dne 5. 10. 2004 platební výměry potvrdilo. Stěžovatel se proto domáhal zrušení těchto rozhodnutí finančních orgánů žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové, který však rozsudkem ze dne 29. 9. 2005 č. j. 31 Ca 269/2004-29 zrušil pouze rozhodnutí, které se týkalo dodatečného platebního výměru za listopad 1998 a ve vztahu k dodatečným platebním výměrům za zdaňovací období říjen 1999 a listopad 1999 žalobu zamítl. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 28. 2. 2007 č. j. 1 Afs 11/2006-61. 3. Stěžovatel tvrzené dotčení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu spatřuje především v tom, že správce daně, finanční ředitelství i obecné soudy vycházely z nesprávného pojetí důkazního břemene, jímž nesprávně zatížily stěžovatele jako daňového poplatníka. Krajský soud v Hradci Králové v tomto směru ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že se žalobci nepodařilo prokázat uskutečnění zdanitelného plnění, když neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Tento přístup ze strany finančních orgánů a obecných soudů je podle názoru stěžovatele v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, což stěžovatel dokládá vybranými judikáty. V důsledku tohoto nesprávného pojetí důkazního břemene pak Nejvyšší správní soud uvedl, že svědka K. nebylo třeba vyslýchat, protože to žalobce v žalobě nenavrhl, pouze uvedl, že "považuje za pochybení, že nebyl vyslechnut svědek K.". Stěžovatel je přesvědčen, že úkony účastníka řízení je třeba posuzovat podle jejich obsahu a z podání stěžovatele jednoznačně vyplývalo, že se výslechu svědka K. domáhá. Totéž se týká návrhu na provedení důkazů znaleckým posudkem, zda zkoumané faktury byly psány na totožném psacím stroji. Stěžovatel taktéž označil důkazy, které mohly vést k ověření věrohodnosti svědka Š., o jehož věrohodnosti bylo jinak důvodu pochybovat. Pokud jde o reklamu od firmy ECOBENZ, s. r. o., stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší správní soud se nezabýval jeho námitkou, že bez zahájení daňové kontroly bylo kontrolováno období roku 2000. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 269/2004 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové. 5. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření nejprve konstatuje, že stěžovatel především namítá, že správní orgány i soudy vyložily pojetí důkazního břemene příliš široce ve stěžovatelův neprospěch. Nejvyšší správní soud považuje tuto námitku za nedůvodnou; ostatně ústavněprávní argumentace zde podle jeho názoru chybí - stěžovatel jen opakovaně předestírá svůj nesouhlas s právním názorem dosud rozhodujících orgánů. K samotné podstatě námitky lze uvést tolik, že stěžovatelův výklad principu přenášení důkazního břemene je mylný. Správce daně ve stěžovatelově věci nežádal od stěžovatele, aby prokazoval skutečnosti týkající se jiného subjektu, nýbrž jen skutečnosti týkající se jeho samého. Každý obchodní vztah má alespoň dvě strany; prokazovat přijetí zdanitelného plnění, o němž svědčí faktura vystavená druhou stranou, však není prokazováním skutečností týkajících se této druhé strany. Tím, kdo na základě takové faktury uplatňuje nárok na nadměrný odpočet, je totiž daňový subjekt; je tedy v jeho vlastním zájmu, aby prokázal, že údaje obsažené na faktuře vypovídají o tom, jak ve skutečnosti k přijetí zdanitelného plnění došlo. Ve stěžovatelově věci ostatně správce daně splnil svou povinnost podle § 31 odst. 8 daňového řádu, neboť prokázal, že stěžovatelova tvrzení a jeho verze událostí neobstojí; bylo pak na stěžovateli, aby tento procesní stav zvrátil. Stěžovatel nemá pravdu ani v tom, že krajský soud neposoudil jeho žalobu podle jejího obsahu a nerozpoznal v ní zahrnuté návrhy na provedení důkazů, což mu Nejvyšší správní soud poté měl opomenout vytknout. Krajské soudy se v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu zabývají mimo jiné tím, zda správní orgán v řízení postupoval správně a zda účastníka nezkrátil na jeho procesních právech - např. tím, že neprovedl důkazy, které účastník ve správním řízení navrhoval. Pokud stěžovatel jednoznačně formuloval pochybení spočívající tom, že finanční orgány neprovedly navrhovaný důkaz, šlo o žalobní námitku (k níž se soud měl vyslovit tak, zda je či není důvodná), nikoli o návrh na dokazování v řízení před soudem, který by soud musel zvažovat z hlediska ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, a své úvahy zahrnout do odůvodnění rozsudku. Není pak věcí správního soudu - který v řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu zásadně nerozhoduje ve věci, nýbrž vydává toliko kasatorní rozhodnutí - aby z vlastní iniciativy napravoval případná pochybení správního orgánu. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že svým rozhodnutím nezasáhl do stěžovatelových základních práv, a navrhuje, aby Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), případně ji podle § 82 odst. 1 téhož zákona zamítl. 6. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření pouze zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 29. 9. 2005 7. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova základní námitka, že finanční orgány i obecné soudy vyložily pojetí důkazního břemene ve stěžovatelův neprospěch, když na něho přenesly důkazní břemeno. Ústavní soud se ve své judikatuře již dříve obecně zabýval otázkou, zda a v jaké míře může být přeneseno důkazní břemeno na daňový subjekt v daňovém řízení, přičemž dospěl k závěru, že ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 5, nález č. 33, str. 271). 10. K dokazování v daňovém řízení se pak Ústavní soud obsáhle vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. IV. ÚS 29/05, Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nález č. 113, str. 463. Uvedl zde, že také v daňovém řízení se vztahuje důkazní břemeno pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností upínajících se výlučně k daňové povinnosti subjektu. Daňová povinnost má pak jak rozměr druhový, tedy povinnost vážící se k zákonem stanovené konkrétní dani, tak rozměr časový, vyjádřený v ustanovení § 47 daňového řádu, který stanoví správci daně lhůty, po jejichž marném uplynutí právo