IV.ÚS 1457/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1457/20 ze dne 7. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Romanem Chytilem, advokátem, sídlem Riegrova 395/15, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, ze dne 12. února 2020 sp. zn. 8 Tdo 22/2020, usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 23. července 2019 sp. zn. 4 Tmo 8/2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 25. dubna 2019 sp. zn. 81 Tm 1/2019, za účasti Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, soud pro mládež (dále jen "krajský soud") stěžovatele a spoluobviněné Pavla P. a mladistvého Jiřího B. (jedná se o pseudonymy) shora uvedeným rozsudkem uznal vinnými ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Krajský soud odsoudil stěžovatele podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků, spoluobviněného Pavla P. podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, oba pro výkon těchto trestů odnětí svobody zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a rozhodl též o vině a trestním opatření mladistvého Jiřího B. 3. K odvolání stěžovatele a spoluobviněného Pavla P. proti rozsudku krajského soudu rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež (dále jen "vrchní soud") nadepsaným usnesením, jímž je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodná zamítl. Mladistvý Jiří B. odvolání nepodal. 4. Nejvyšší soud, soud pro mládež, ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele a spoluobviněného Pavla P. podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy vadně posoudily zavinění, neboť ze žádného provedeného důkazu nelze dovodit jeho úmysl připravit poškozeného o život, a to dokonce ani v rovině srozumění s takovým následkem, přičemž nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že měl v úmyslu poškozeného pouze zbít. Proti poškozenému zaútočil jako první, a tedy nemohl vědět, ani předpokládat, že kombinací jeho a následného jednání spoluobviněných může nastat smrtelný následek, což vylučuje, aby byl odpovědný za zločin vraždy. Při příchodu na místo nevěděl, že se potká s poškozeným, s nímž se kamarádil a neměl s ním před konfliktem žádné rozepře. Konflikt nastal vlivem značné opilosti všech zúčastněných, která vyústila přes slovní napadání až ve fyzickou potyčku, kdy strhl poškozeného na zem, na záda, sedl si na něj a v pozici "tváří v tvář" jej několikrát udeřil do obličeje. Jiného jednání se vůči poškozenému nedopustil. Z uvedených důvodů stěžovatel odmítá závěry obecných soudů, že jednal za podmínek stanovených v § 15 trestního zákoníku, a to ani se zřetelem na zásady spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Závěry soudů považuje za nesprávné zejména proto, že útočil pouze opakovanými údery pěstí, které poškozenému smrt nepřivodily. Navodil-li svým útokem agresivitu a hostilní jednání obou spoluobviněných, nelze usuzovat ani na jeho srozumění s následkem smrti poškozeného, protože nemůže být dovozováno, že jako účastník prvního spontánního konfliktu s poškozeným si byl vědom možnosti, že při zapojení dalších osob způsobí poškozenému smrt a že takový následek bude jejich společným cílem. 6. Stěžovatel zdůrazňuje, že mladistvý Jiří B. využil jeho konfliktu s poškozeným k vlastnímu násilnému jednání, což soudy nebraly dostatečně do úvahy a nesprávně dovodily, že dalšímu napadání poškozeného ostatními spoluobviněnými přihlížel, aniž by tomuto násilí zabránil, a rovněž pominuly jeho výraznou opilost, pro niž nebyl schopen účinně zakročit, a v jejímž důsledku usnul. Pro spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku vedle subjektivní stránky v podobě úmyslu usmrtit poškozeného u stěžovatele chybí též společná dohoda a společný úmysl všech spoluobviněných směřující k dosažení společného cíle. Význam podle stěžovatele má i excesivní jednání mladistvého Jiřího B., který v závěru zcela spontánně brutálně poškozeného kopal do břicha a hlavy, dupal mu po zádech a krku, což soudy i přes trasologické stopy na zádech poškozeného pominuly a ve prospěch stěžovatele tuto okolnost nehodnotily. Otisky podrážek mladistvého na zádech poškozeného vyvracejí závěr soudu o společném útoku všech obviněných, a to alespoň po určitý časový úsek, neboť je zcela vyloučeno, aby mladistvý dupal po zádech poškozenému ve chvíli, kdy ležel na zádech a stěžovatel na něm obkročmo seděl. Při správném vyhodnocení provedených důkazů by soudy musely dospět k závěru o rozdílném okamžiku útoku. V mezidobí mezi oběma popsanými útoky totiž muselo dojít ke změně polohy těla poškozeného, čímž je založen jiný průběh skutkového děje než ten, který popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku krajský soud. 7. Výhrady stěžovatel formuluje i proti okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku spočívající ve zvlášť surovém způsobu provedení činu, u které soudy musí vyhodnotit odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnostem přitěžujícím posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1969 sp. zn. 5 Tz 90/69, uveřejněný pod č. 20/1970 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. 8 Tdo 462/2014). Takto však soudy nepostupovaly a jeho zavinění ve vztahu k tomuto kvalifikačnímu znaku neposuzovaly. Nevzaly v potaz možnost překročení mezí společného jednání některým ze spolupachatelů, a takové excesivní jednání, za něž ostatní spolupachatelé nenesou odpovědnost, nezvažovaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 7 Tdo 16/2011). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížn