IV.ÚS 1458/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1458/20 ze dne 2. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Markétou Pokornou, advokátkou, sídlem Na Okraji 439/44, Praha 6 - Veleslavín, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. května 2020 č. j. 15 Co 115/2020-570, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a 1. nezletilé B. Ch. a 2. T. Ch., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva a práva 1. vedlejší účastnice (dále též "nezletilá") podle čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 14 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též podle stěžovatele došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 7, čl. 9 odst. 3, čl. 16 a 18 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 17. 12. 2019 č. j. 6 Nc 62/2019-409 ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 1. 2020 č. j. 15 Co 11/2020-441 změnil původní usnesení o předběžném opatření tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý čtvrtek v době od 9.00 hodin do 16.00 hodin, každý sudý týden v roce v pondělí od 9.00 hodin do 16.00 hodin a každý lichý týden v roce v sobotu od 9.00 hodin do 16.00 hodin v obci, v níž má nezletilá bydliště. 3. Okresní soud dále rozsudkem ze dne 16. 3. 2020 č. j. 6 Nc 62/2019-499 (proti kterému otec podal odvolání, o němž ještě nebylo rozhodnuto, a které tedy není předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti) upravil styk otce s nezletilou od právní moci rozsudku v každém lichém týdnu v roce vždy ve středu od 9.00 hodin do 17.30 hodin a ve čtvrtek od 9.00 hodin do 17.30 hodin, v každém sudém týdnu v roce v sobotu od 9.00 hodin do 17.30 hodin a v neděli od 9.00 hodin do 17.00 hodin a o vánočních svátcích v každém roce vždy 26. 12. od 9.00 hodin do 18.00 hodin a současně zamítl návrh otce na změnu výchovného prostředí nezletilé a její svěření do střídavé péče rodičů. 4. Okresní soud dále usnesením ze dne 8. 4. 2020 č. j. 6 Nc 62/2019-509 zamítl návrh otce na vydání předběžného opatření, kterým by soud upravil jeho styk s nezletilou v každém týdnu od pondělí od 9.00 hodin do úterý do 18.00 hodin a od pátku od 9.00 hodin do soboty do 18.00 hodin, eventuálně v každém lichém kalendářním týdnu od pondělí od 9.00 hodin do úterý do 18.00 hodin a od soboty od 9.00 hodin do neděle do 18.00 hodin a v každém sudém kalendářním týdnu od středy od 9.00 hodin do čtvrtka do 18.00 hodin. 5. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesení okresního soudu ze dne 8. 4. 2020 č. j. 6 Nc 62/2019-509 potvrdil. Zdůraznil, že otec se opakovaně (již potřetí v krátké době) domáhá stanovení svého styku s nezletilou dcerou s přespáváním dcery u něho, aniž by ve všech souvislostech vzal v úvahu věk nezletilé [v době rozhodování krajského soudu 15 měsíců - pozn. Ústavního soudu] a zejména konkrétní úroveň vztahu mezi nezletilou a jím. Podle krajského soudu se otec i nyní podaným návrhem na vydání předběžného opatření v podstatě snaží zvrátit rozhodnutí okresního soudu, a to na základě své interpretace skutkového stavu věci. Zpochybňuje-li v tomto odvolání proti zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření správnost závěrů učiněných okresním soudem v jeho posledním usnesení ze dne 16. 3. 2020 č. j. 6 Nc 62/2019-499, lze tyto závěry přezkoumávat pouze při rozhodování o odvolání proti tomuto rozsudku okresního soudu. Nepředkládá-li přitom otec žádný nový důkaz oproti důkazní situaci v době vydání rozsudku okresního soudu ze dne 16. 3. 2020, nelze shledat za prokázané podmínky pro nařízení jím navrhovaného předběžného opatření, resp. podmínky pro změnu dosavadního předběžného opatření. Krajský soud uzavřel, že byť od rozhodnutí okresního soudu (sub 2) uplynula doba cca 4,5 měsíce, lze považovat i nadále tímto předběžným opatřením stanovenou úpravu styku nezletilé s otcem za odpovídající zájmům nezletilé. Ostatně i uvedeným rozsudkem byla zachována četnost styku 2x týdně, pouze došlo (oproti předběžnému opatření) k posunutí návratu nezletilé od otce z 16.00 hodin na 17.30 hodin. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu zejména namítá svévoli v rozhodování obecných soudů, umožnění matce těžit ze zjevného zneužití práva, nerespektování povinnosti zrušit předběžnou úpravu při pominutí důvodů, pro které byla nařízena, nerespektování procesního pravidla nejlepšího zájmu dítěte, předjímání rozhodnutí ve věci, prolomení pozitivního závazku státu ve smyslu rodinného a soukromého života dítěte a stěžovatele, omezení svobody pohybu, nerespektování účelu předběžného opatření formulovaného judikaturou Ústavního soudu a podporu nemravného účelového jednání matky s cílem vyloučit stěžovatele z péče o dítě v maximálním rozsahu. Namítá i prolomení principu proporcionality, neboť zásah do práv stěžovatele (zásadně shodných s právy matky) rozhodně postrádá charakter minimálního zásahu do práv, ale vykazuje znaky minimalistické ochrany práv stěžovatele a dítěte, tedy prolomení povinnosti soudů poskytovat ochranu právům. Podle stěžovatele postup obecných soudů sleduje pouze společenské stereotypy, že malé dítě patří matce a stěžovatel jako otec se může k dítěti připouštět pouze za splnění tisíce nesmyslných podmínek, a to jen velmi pozvolna, aby rozsah upraveného styku dostatečně vylučoval "riziko" střídavé péče. A to přesto, že podmínky pro ni jsou již nyní ideální, včetně jednoho stabilního prostředí, fungující komunikace, až na účelově vytváření dojmu problémů v komunikaci matkou. Postup obecných soudů pak jen posiluje stereotypizaci genderových rolí v rozporu se společenským trendem, navíc se míjí s účelem a smyslem zákona, tedy rovnosti rodičů v povinnostech a právech, není-li zde vážný důvod se od rovnosti odchýlit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Ústavní soud zastává názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N