IV.ÚS 1459/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1459/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky C. W., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2021 č. j. 30 Cdo 1640/2020-483 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2020 č. j. 12 Co 312, 313/2019-444, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tvrdíc, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a svobod zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 "Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 19 C 219/2011 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 757 859 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). V žalobě tvrdila, že jí bylo v roce 2001 sděleno obvinění z trestného činu podvodu, trestní stíhání trvalo 8 let a 4 měsíce a skončilo v únoru 2010 rozsudkem odvolacího soudu potvrzujícím zprošťující rozsudek. V průběhu trestního řízení jí byla dne 19. 10. 2001 a dne 15. 11. 2001 zajištěna dvě osobní vozidla. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usneseními ze dne 17. 5. 2010 a ze dne 7. 7. 2010 po skončení trestního stíhání rozhodl o jejich vrácení a vrácena byla dne 1. 8. 2010. Výši škody stěžovatelka vyčíslila jako rozdíl obvyklé ceny vozidel v době odebrání a v době jejich navrácení. Obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2012 č. j. 19 C 219/2011-45 (dále jen "první rozsudek obvodního soudu") žalobu zamítl. Shledal, že pokles hodnoty vozidel v průběhu času není škodou. Ke snížení jejich hodnoty by došlo plynutím času, jak v případě, kdy je stěžovatelka nemohla užívat z důvodu zajištění, tak i tehdy, nebyla-li by zajištěna. Městský soud usnesením ze dne 21. 1. 2013 č. j. 64 Co 352/2012-85 (dále jen "první rozhodnutí městského soudu") zrušil tento první rozsudek obvodního soudu s odůvodněním, že je-li možné v obdobných případech odškodnit poškozeného náhradou nákladů, které vynaložil na nájem náhradního vozidla, pak by bylo diskriminační neposkytnout podobnou ochranu tomu, kdo byl "pouze" vyloučen z vlastnictví majetku. 3. Následně obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2014 č. j. 19 C 219/2011-229 (dále jen "druhý rozsudek obvodního soudu") žalobě vyhověl v částce 724 800 Kč s příslušenstvím a zamítl ji v částce 37 859 Kč s příslušenstvím. Nechal zpracovat znalecký posudek, z něhož vyšel, takže výši škody vyčíslil jako rozdíl mezi obvyklou cenou vozidel v době jejich zajištění a vrácení. Žaloba byla zamítnuta v částce, o kterou vyčíslení ve znaleckém posudku předloženém stěžovatelkou převýšilo vyčíslení soudem ustanoveným znalcem. Obvodní soud zmínil, že stěžovatelkou předložený posudek trpěl nepřesnostmi, proto vyšel z posudku zpracovaného ustanoveným znalcem. Městský soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2015 č. j. 64 Co 131/2015-267 (dále jen "druhé rozhodnutí městského soudu") změnil druhý rozsudek obvodního soudu o příslušenství, jinak ho potvrdil. Konstatoval, že zajištění vozidel trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, byl tak dán nesprávný úřední postup, který vedl ke vzniku škody, jejíž výši obvodní soud správně určil. 4. Vedlejší účastnice podala proti druhému rozhodnutí městského soudu dovolání, jemuž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 5500/2015-296 vyhověl a zrušil druhé rozhodnutí městského soudu a druhý rozsudek obvodního soudu. Uvedl, že ze skutkových zjištění nižších soudů vyplynulo, že stěžovatelce vznikla škoda v podobě snížení hodnoty vozidel, kterou konstruovala škodu jako rozdíl mezi obvyklou cenou v době zajištění vozidel a jejich obvyklou cenou v době vrácení. Nejvyšší soud ovšem shledal, že nebyla dána příčinná souvislost s trestním stíháním, neboť ke snížení ceny vozidel plynutím času by došlo bez ohledu na existenci či neexistenci nesprávného úředního postupu. Proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelka podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 800/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) jako nepřípustnou pro nevyčerpání zákonných procesních předpisů k ochraně práva. Zdůraznil, že daný rozsudek Nejvyššího soudu je kasačním rozhodnutím, věc jím není ještě skončena, ale naopak se jí bude zabývat obvodní soud, před nímž stále může hájit svá práva. Dále Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 1117/18 jako nepřípustnou stěžovatelčinu ústavní stížnost požadující, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu pokračovat v porušování jejího práva na soudní ochranu a aby mu přikázal rozhodnout o její námitce podjatosti, kterou proti soudcům Nejvyššího soudu vznesla až po skončení dovolacího řízení. 5. Obvodní soud posléze vydal rozsudek ze dne 1. 11. 2018 č. j. 19 C 219/2011-382 (dále jen "třetí rozsudek obvodního soudu"), jímž žalobu zamítl. Uvedl, že mezi škodou a odpovědnostním titulem absentovala příčinná souvislost. Vozidla bylo možno vydat až poté, co byla stěžovatelka zproštěna obžaloby. U odpovědnostního titulu se zabýval tím, zda nedošlo k průtahům od zproštění obžaloby do samotného vydání vozidel, tyto okamžiky totiž dělilo půl roku. S ohledem na potřebu spolupráce trestního soudu se státním zastupitelstvím neshledal nedůvodné průtahy, a nebyl tedy dán tvrzený odpovědnostní titul. 6. Městský soud napadeným rozsudkem třetí rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odkázal na jeho odůvodnění, které označil za správné. Na základě argumentace převzaté z rozsudku Nejvyššího soudu 30 Cdo 5500/2015 (bod 4.) uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi škodou a trestním stíháním. 7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání s odůvodněním, že stěžovatelka v dovolání kvalifikovaným způsobem nezpochybnila závěr, na němž stojí rozsudek městského soudu, tj. neexistenci příčinné souvislosti, takže přípustnost dovolání nemohou založit její dovolací námitky týkající se výkladu pojmu skutečná škoda. Městský soud nezaložil své rozhodnutí na právních otázkách, které stěžovatelka vznesla v dovolání, a ani odlišné posouzení těchto otázek by stěžovatelce nemohlo přinést procesní úspěch, protože se městský soud ztotožnil s třetím rozsudkem obvodního soudu v tom, že absentuje odpovědnostní titul, proti čemuž stěžovatelka v dovolání nebrojí. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka namítá, že soudci Nejvyššího soudu, kteří ve věci rozhodli a zejména JUDr. Pavel Simon, byli podjatí. Jejich podjatost dovozuje z toho, že se podle jejího názoru řádně nezabývali dovoláním a nereagovali na uplatněné argumenty. 9. V dovolání byl zpochybňován závěr obvodního soudu a městského soudu o absenci příčinné souvislosti, stěžovatelka tudíž nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu, že by otázku příčinné souvislosti kvalifikovaným způsobem nezpochybňovala. To samé platí i pro hodnocení Nejvyššího soudu, že dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr soudů o neexistenci odpovědnostního titulu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že již v žalobě tvrdila, že její vozidla byla po dobu 9 let odstavena z provozu, došlo tak ke snížení jejich hodnoty a většímu poškození, než kdyby byla opotřebena běžným provozem. Škoda vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky trestního řízení, které trvalo 9 let. Alternativně stěžovatelka dovozuje, že rozhodnutí o zajištění bylo nezákonné, neboť navazovalo na nezákonné trestní stíhání. Stěžovatelka dodává, že se obvodní soud a městský soud nezabývaly zákonem č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu zajištění"), což nenapravil ani Nejvyšší soud. Soudy podle stěžovatelky nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 795/16 (N 68