IV.ÚS 146/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 146/17 ze dne 28. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Romanou Náhlíkovou Kaletovou, advokátkou se sídlem Žižkova třída 335/12, Písek, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2016, č.j. 6 Co 1977/2016-258, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2016, č.j. 37 P 58/2015-193, bylo ve výroku I. rozhodnuto, že návrh matky na svěření nezletilého do péče se zamítá. Dále bylo rozhodnuto, že matka je oprávněna se s nezletilým stýkat každý lichý týden od čtvrtka od 17.00 hodin do neděle do 18.00 hodin a dále každé sudé úterý po ukončení školní docházky do středy do 8.00 hodin. Styk matky s nezletilým byl upraven také pro období vánočních svátků, velikonočních prázdnin, jarních prázdnin, podzimních prázdnin a letních prázdnin (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2016, č.j. 6 Co 1977/2016-258, byl k odvolání matky a odvolání opatrovníka nezletilého rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že nezletilý byl svěřen do péče matky (výrok I.) a nad péčí nezletilého byl stanoven soudní dohled (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 4.500,-Kč měsíčně (výrok III.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). II. Podle přesvědčení stěžovatele byla rozsudkem krajského soudu porušena jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 32, odst. 1, odst. 4 a z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a taktéž nebyla dodržena Úmluva o právech dítěte. Stěžovatel má za to, že není možné, aby soud bez dalšího převzal postoj nezletilého a své rozhodnutí založil jen na jeho přání, a nikoliv na pečlivém posouzení nejlepšího zájmu dítěte a schopností matky zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby. Upozorňuje, že znalecký posudek nedoporučil svěřit nezletilého do péče matky, zatímco osobnost otce byla hodnocena kladně. S ohledem na to se stěžovatel domnívá, že krajský soud měl důkladně zjišťovat psychický stav matky, což ale neučinil, když nad znalecký posudek postavil odborné vyjádření psychiatra matky. Nerozhodl tak v nejlepším zájmu nezletilého a porušil také ústavně zaručená práva stěžovatele týkající se rodičovství. Stěžovatel dále namítá, že postupem krajského soudu bylo porušeno i jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Je toho názoru, že krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav, když ignoroval zjištění obsažená ve znaleckém posudku a dospěl k pro stěžovatele absurdnímu a nelogickému závěru, že psychický stav matky je kompenzován. Zatímco podle rozsudku okresního soudu závěry znaleckého posudku převážily nad skutečností, že nezletilý má k matce silnější citové vazby než ke stěžovateli a že vyslovil přání být s matkou, krajský soud se spokojil se závěry vyplývajícími ze zprávy psychiatra matky a přes nesoulad těchto závěrů se znaleckým posudkem a jednoznačné pochybnosti o jejich správnosti zamítl návrh stěžovatele na vypracování nového znaleckého posudku. Takovéto hodnocení důkazů a krajským soudem přijaté skutkové závěry považuje stěžovatel za výraz zjevného logického excesu. Součástí ústavní stížnosti je také návrh, aby Ústavní soud přijal usnesení, jímž se odkládá vykonatelnost napadeného rozsudku a aby stížnost byla z důvodu naléhavosti projednána mimo jinak stanovené pořadí. III. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i obsah vyžádaného spisového materiálu, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). IV. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s tím, že odvolací soud nezletilého, který byl původně v roce 2013 svěřen do jeho péče, nyní svěřil do péče matky, a to dle přesvědčení stěžovatele toliko na základě přání nezletilého, aniž by se věnoval nejlepšímu zájmu dítěte, se kterým je podle něj taková úprava péče o nezletilého v rozporu, a to vzhledem k závěrům znaleckého zkoumání týkajícím se psychického stavu matky, které podle stěžovatele odvolací soud dostatečně nezohlednil. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu a skutkový stav byl pod něj zjištěn nesprávně. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je však namístě připomenout, že úkolem Ústavního soudu není podrobit napadené rozhodnutí instančnímu přezkumu. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud, co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a související skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení však v napadeném rozhodnutí zjištěno nebylo. S přesvědčením stěžovatele, že ke svěření nezletilého do péče matky došlo bez odpovídající opory v provedeném dokazování, se ztotožnit nelze. Odvolací soud věnoval patřičnou pozornost jak vyjádření matky, tak vyjádření stěžovatele a vyjádření opatrovníka. Vycházel také z výslechu nezletilého, ze zprávy z ordinace klinické psychologie PhDr. Kadubcové, ke které nezletilý dochází a ze zprávy MUDr. Bauera, psychiatra matky. Je pravdou, že odvolací soud vycházel z názoru nezletilého, který opakovaně uvedl, že ačkoliv má otce rád, přeje si být svěřen do péče matky a s otcem se dále stýkat. Takto se konzistentně vyjádřil jak u psycholožky PhDr. Kadubcové (č.l. 155 spisu, č.l. 232 spisu), před opatrovníkem (č.l. 152 spisu) a stejně tak i při výslechu nezletilého odvolacím soudem (č.l. 241-242 spisu). Odvolací soud přitom výslechem ověřil, že rozumová a emocionální vyspělost odpovídá věku nezletilého, kterému bylo v době výslechu dvanáct let a dne X. X. XXXX