IV.ÚS 1461/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1461/11 ze dne 24. 11. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) F. B., 2) M. Č., 3) E. G., 4) Doc. PhDr. J. H., 5) J. H., 6) O. H., 7) J. Ch., 8) D. Ch., 9) Ing. Š. K., 10) Ing. K. K., 11) I. K., 12) J. K., 13) Mgr. M. K., 14) V. L., 15) Ing. O. L., 16) MUDr. P. M., 17) Mgr. D. M., 18) M. M., 19) Z. M., 20) G. M., 21) J. M., 22) M. M., 23) Mgr. P. M., 24) L. M., 25) M. P., 26) V. R., 27) J. R., 28) J. S., 29) M. S., 30) Ing. M. Š., 31) M. Š., 32) MUDr. P. T., 33) Ing. P. T., 34) J. V., 35) J. V., 36) J. V., 37) J. V., 38) obchodní společnosti ZEGA, s. r. o., se sídlem Geologická 995/3, 152 00 Praha, 39) P. Z., 40) O. Z., všech zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou, AK se sídlem Sadová 1808, 289 22 Lysá nad Labem, a stěžovatele 41) M. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011 čj. 28 Cdo 4678/2010-899, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2010 čj. 18 Co 248/2009-807 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 5. 2008 čj. 11 C 184/2003-671, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 6. 2009 čj. 11 C 184/2009-736, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě dne 19. 5. 2011, doplněné a měněné podáními ze dne 10. 5. 2011, 15. 5. 2011, 7. 7. 2011 a 8. 8. 2011 stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhli, aby je Ústavní soud zrušil. Stěžovatelé podrobně zrekapitulovali průběh a výsledky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 184/2003, ve kterém se žalobce P. A. žalobou domáhal po celkem 139 žalovaných zaplacení částky 481 241 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák. za dobu od 21. 5. 2001 do 21. 5. 2003. Žalobce byl vlastníkem pozemkových nemovitostí v k. ú. Hlubočepy, vydaných jeho právní předchůdkyni na základě zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, na kterých byly v rámci řádného stavebního řízení vystavěny v letech 1986 - 1992 obytné domy s garážemi a kotelnou. Žalovaní (a tedy i stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci), kteří byli spoluinvestory výstavby obytných domů a následně se stali jejich podílovými spoluvlastníky, užívají pozemky ve vlastnictví žalobce, odmítli však, že by se na jeho úkor obohatili. Nalézací soud však k jejich námitkám nepřihlédl a žalobě vyhověl; odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, dovolání bylo odmítnuto. Stěžovatelé vytkli nalézacímu soudu faktické rozdělení téže causy na několik dílčích sporů, takže o jediném návrhu bylo a je vedeno několik procesů, přičemž pro stěžovatele řízení skončilo, zatímco u jiných žalovaných řízení ještě probíhá. Stěžovatelé rovněž nesouhlasili s kvalifikací svého procesního postavení podle § 91 odst. 1 o. s. ř. jako samostatných společníků v řízení, s čímž souvisely i procesní úkony soudu podle § 202 odst. 2 o. s. ř., namítli též nesprávné poučení nalézacího soudu učiněné dne 13. 5. 2007 (pozn. ÚS: správně 2008) v rozporu s ustanovením § 204 odst. 2 o. s. ř. Porušení pravidel spravedlivého procesu spatřovali též v extrémním rozporu právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními týkajících se specifikace pozemků údajně neoprávněně jimi užívaných, aktivní legitimace žalobce a zjištění předběžné otázky o neplatnosti restituční dohody právní předchůdkyně žalobce. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé argumentovali porušením vlastnického práva, vyjádřivše přesvědčení, že byly-li předmětné pozemky zastavěny ještě před uplatněním restitučního nároku právní předchůdkyně žalobce, jsou podílovými spoluvlastníky i vůči předmětným pozemkům; určení vlastnictví k nim je předmětem dosud neukončeného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 354/2009. II. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 184/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením z prosince 2006 ve vztahu k 6 původně žalovaným řízení zastavil, ve vztahu ke 44 z původně žalovaných řízení vyloučil k samostatnému projednání a ve vztahu ke zbývajícím 89 žalovaným ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a uložil každému z 87 žalovaných (označených ve výroku I. rozsudku) povinnost zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení za užívání jeho pozemků v k. ú. Hlubočepy, zapsaných na LV č. 1215 u Katastrálního úřadu Praha město, a to za období dvou let ve výši stanovené každému z nich (výrok I.); při výpočtu této částky soud vycházel z výše nájemného v dané lokalitě (30,- Kč/m2/ročně), plochy pozemků (9 030m2) a výše spoluvlastnického podílu jednotlivých žalovaných na nemovitostech postavených na předmětných pozemcích. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vztah mezi žalobcem jako vlastníkem pozemků a žalovanými jako spoluvlastníky staveb není upraven a že žalovaní se na úkor žalobce obohacují tím, že realizují uživatelská oprávnění k těmto pozemkům, aniž by za to platili úhradu. Ve vztahu ke dvěma žalovaným (1 a 74) soud žalobu zamítl. (výrok II.). Proti rozsudku podalo odvolání 81 žalovaných. Odvolání dvaceti pěti žalovaných (v řízení před obecnými soudy pod č. 3, 5, 7, 9, 15, 16, 22, 23, 27, 31, 34, 41, 45, 47, 48, 49, 52, 53, 60, 68, 72, 76, 82, 84, 85) odvolací soud usnesením ze dne 15. 10. 2009 čj. 18 Co 248/2009-756 odmítl pro nepřípustnost, neboť těmto žalovaným byla nalézacím soudem uložena povinnost peněžitého plnění nepřevyšující částku 2 000,- Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném ke dni vydání napadeného rozsudku), odvolání jedné žalované (pod č. 81) odmítl pro opožděnost. Přípustné a včas podané odvolání padesáti pěti žalovaných (pod č. 4, 6, 8, 10, 11, 12, 13, 14, 17, 18, 19, 20, 21, 24, 25, 28, 29, 30, 32, 33, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 42, 43, 44, 46, 50, 55, 56, 57, 58, 59, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 69, 70, 71, 73, 75, 77, 78, 79, 80, 87, 88, 89) Městský soud v Praze projednal a po doplnění dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dovolání 41 žalovaných (pod č. 4, 8, 9, 12, 16, 17, 19, 20, 21, 24, 28, 29, 30, 32, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 44, 45, 46, 56, 57, 60, 62, 65, 66, 67, 71, 75, 76, 79, 82, 84, 87, 88, 89) Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (dovolání směřovala proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč). Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce žalovaných, že jsou nerozlučnými společníky ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř., neboť v projednávané věci procesní úkony některého ze žalovaných neovlivňují procesně právní postavení ostatních žalovaných Na tento závěr nemohl mít podle dovolacího soudu vliv ani poukaz na hmotněprávní úpravu, která žalobci jako věřiteli umožňuje žalovat žalované jako solidární dlužníky. III. V projednávané věci Ústavní soud nepřehlédl, že (někteří) stěžovatelé (v nyní projednávané věci ad 1, 3, 4, 7-16, 18-22, 24-39 a 41) napadli rozsudek nalézacího a odvolacího soudu již dříve ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV.ÚS 1973/10. Tu však Ústavní soud věcně neprojednal a usnesením ze dne 20. 9. 2010 čj. IV.ÚS 1973/10-64 (dostupným v el. podobě na http://nalus.usoud.cz), ji odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Důvodem odmítnutí bylo zjištění, že stěžovatelé souběžně s podáním ústavní stížnosti napadli rozsudek odvolacího soudu i dovoláním, což s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti vedlo Ústavní soud k závěru o předčasném podání ústavní stížnosti. S odkazem na ustanovení § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu dal Ústavní soud stěžovatelům najevo, že odmítnutí ústavní stížnosti nenarušuje právo stěžovatelů na případné posouzení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem, neboť byl-li mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, nikoliv však z důvodů závisejících na jeho uvážení - § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (což je jediný důvod, kdy podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva), nýbrž z důvodu kogentní právní úpravy - § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolání totiž směřovalo proti výroku rozsudku nalézacího soudu, jímž byl