IV.ÚS 1461/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1461/20 ze dne 30. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 č. j. 6 Tdo 32/2020-789, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2019 č. j. 5 To 71/2019-709 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. října 2018 č. j. 51 T 51/2018-626, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a Janu S. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 5. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále podle čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatele došlo také k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatel byl odsouzen napadeným rozsudkem obvodního soudu pro spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného podle § 23 trestního zákoníku ve spolupachatelství s vedlejší účastnicí Janou S. Tohoto trestného činu se dopustil - stručně řečeno - tím, že po vzájemné domluvě dne 3. 9. 2016 v kanceláři vedlejší účastnice nutili poškozeného nezletilého (syna stěžovatele) k tomu, aby se přiznal, že sexuálně zneužíval svoji nezletilou sestru (taktéž dceru stěžovatele). Vedlejší účastnice nejprve sama poškozenému říkala, že ona to ví, a pokud se nepřizná a ona věc oznámí na policii, bude vyšetřován, obviněn, odsouzen, totálně všemi odepsaný, popisovala mu útrapy, jimiž bude nucen projít ve vězení. Pokud se nedozná a nepopíše, co všechno svojí sestře udělal, tak ho udá a zasadí se o co nejpřísnější trest. Když se poškozený odmítal přiznat, zavolala do své kanceláře stěžovatele, se kterým se dále snažili poškozeného přimět k přiznání. Poškozený odmítal, že nic neudělal, načež ho jeho otec chytil pod krkem za triko a kůži a křičel na něj, že je "hajzl" a ať se přizná. Spolu s vedlejší účastnicí mu opět líčili jeho budoucí útrapy ve věznici, stěžovatel mu řekl, že si z něj ve věznici udělají "děvku", vedlejší účastnice poškozenému sdělila, že se bude říkat, že si "koště či židli strčil do zadku sám", opakovaně poškozenému dávali "poslední šanci". Poškozený v důsledku prožitých událostí a následného trestního stíhání trpěl výraznými neurotickými projevy. Stěžovateli byl za toto jednání uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 10 000 Kč. 3. Napadeným rozsudkem městského soudu byl k odvolání stěžovatele zrušen rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Městský soud neshledal v řízení před soudem prvního stupně žádná pochybení a uvedl, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu může být u skutkové podstaty trestného činu vydírání za "pohrůžku jinou těžkou újmou" považováno i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli. Při posuzování trestného činu vydírání je bezpředmětné, zda se poškozený určitého trestného činu dopustil či nikoli. Argumentace obsažená v odvoláních stěžovatele i vedlejší účastnice z velké části směřovala k otázce, zda poškozený trestný čin spáchal s tím, že toto bylo orgány činnými v trestním řízení nedostatečně objasněno. To však pro rozhodnutí v jejich věci není podstatné. Podstatné je to, že sami pohrůžkou jiné těžké újmy nutili nezletilého poškozeného, aby se doznal ke spáchání sexuálního zneužívání své nezletilé sestry. Nevyžaduje se přitom, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy z jejího způsobení, pročež je lichá argumentace stěžovatele a vedlejší účastnice, že u poškozeného nedošlo ke vzniku traumatu z jejich jednání. K dokonání trestného činu vydírání není ani třeba, aby pachatel dosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jeho vlivem něco konal, opominul nebo trpěl, což se v posuzované věci zrcadlí tak, že obvodní soud posuzované jednání správně posoudil bez ohledu na to, že poškozený neučinil stěžovatelem vyžadované doznání. Městský soud zmírnil trest uložený obvodním soudem stěžovateli, neboť je přesvědčen o nižším stupni společenské škodlivosti než u vedlejší účastnice. Motiv stěžovatele k protiprávnímu jednání byl odlišný, neboť stěžovatel je otcem poškozeného a jeho jednání bylo vedeno strachem o nezletilou dceru, jako otec obou nezletilých jedinců byl ve věci hluboce emočně zainteresován a byl tak náchylnější k ovlivnění a manipulaci ze strany vedlejší účastnice. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že námitky stěžovatele, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jsou opakováním námitek uplatněných v řízení před soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Z provedeného dokazování je zřejmé, že stěžovatelka a vedlejší účastník věděli, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byli s tím srozuměni. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů neakceptoval tvrzení vedlejší účastnice, že hovor s poškozeným byl zvolen jako proporcionální sledovanému účelu, závažnosti situace a věku poškozeného, a že po poškozeném nebylo vyžadování přiznání, jinak bude věc oznámena policii, neboť ze samotného rozhovoru, který byl stěžovatelkou nahrán, je nezpochybnitelné, že po poškozeném přiznání vyžadováno bylo a že měl pod pohrůžkou oznámení poškozený učinit popis toho, co udělal, a do budoucna strpět kontrolování a konání dle představ stěžovatelky. Pro závěr o tom, že jednání stěžovatele bylo důvodně posouzeno jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, svědčí nejen skutečnosti shora zmíněné, ale také v emočně vypjaté situaci poškozenému zdůrazňované plastické líčení útrap, které jej čekají ve vězení v případě, že se nedozná k sexuálnímu zneužití sestry a oni budou nuceni na něj podat trestní oznámení. Že šlo o emočně vypjatý rozhovor (výslech), jehož cílem bylo za použití jiné těžké újmy a také násilí (u stěžovatele) donutit poškozeného k přiznání sexuálního zneužívání sestry, svědčí také zjištění, že v důsledku prožitých událostí a následného trestního stíhání trpěl poškozený výraznými neurotickými projevy. K argumentaci stěžovatele a také státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se s tímto ztotožnila, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud podrobně rozvedl, jaké jsou předpoklady použití tohoto institutu, a shledal, že v posuzovaném případě o hraniční případ, kdy by měla být subsidiarita zvažována, nejde. Stěžovatel na základě nekonkrétních a neověřených informací osob, které s nimi byly na dovolené "že se jim nezdá chování poškozeného jako láska k sestře", nejprve vezl nezletilou k podivnému pohovoru k tzv. odborníkovi na sexuální zneužívání dětí - vedlejší účastnici, přičemž poté, co měli zjistit, že poškozený i jeho matka nezletilé ubližují, přivezl k obdobnému pohovoru k vedlejší účastnici také poškozeného, se kterým do té doby neměl žádné výchovné ani jiné problémy, který mu zcela důvěřoval a měl k němu velmi dobrý vztah. Po dobu přesahující dvě hodiny při emocionálním a agresivním jednání vůči poškozenému se tohoto snažili donutit k doznání, že sexuálně zneužíval svoji sestru. Přestože toto poškozený již zkraje odmítl, stěžovatel po uvedenou dobu nutil poškozeného, aby se přiznal a popsal, co vše svojí sestře udělal (s výhledem, že když se dozná, bude vedlejší účastnicí kontrolován ve svém chování), jinak věc oznámí policii, a k umocn