IV.ÚS 1461/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1461/22 ze dne 11. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem, sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2022 sp. zn. 4 Tdo 433/2021 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2020 č. j. 6 To 48/2019-4522, a ústavní stížnosti stěžovatele E. K., zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2022 sp. zn. 4 Tdo 433/2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2020 č. j. 6 To 48/2019-4522 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2019 č. j. 48 T 2/2016-4234, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 1461/22 a III. ÚS 1481/22 a které Ústavní soud podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 19. 7. 2022 č. j. IV. ÚS 1461/22, III. ÚS 1481/22-14 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě. 2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem (po zrušení prvního rozsudku) uznal stěžovatele J. K. (dále jen "stěžovatel K.") vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v jednočinném souběhu s pokusem zločinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 1 písm. c) a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, a stěžovatele E. K. (dále jen "stěžovatel K.") uznal vinným pomocí ke spáchání zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s pomocí k pokusu zločinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 210 odst. 1 písm. c) a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Městský soud oba stěžovatele podle § 206 odst. 5 trestního zákoníku odsoudil za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále jim podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti na dobu čtyř let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Městský soud rozhodl též o vině a trestu spoluobviněných M. L., P. V. a R. Z. (dále jen "obviněný L.", "obviněný V." a "obviněný Z."). Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla poškozená Slavia pojišťovna, a. s. (dále jen "poškozená") odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé, obvinění L. a V., státní zástupkyně a poškozená odvolání, na jejichž základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), f) a odst. 2 trestního řádu rozsudek městského soudu částečně zrušil, a to ohledně stěžovatelů a obviněného L. v celém rozsahu a ohledně obviněného V. ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu vrchní soud stěžovatele K. uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a pokusem zločinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 1 písm. a) a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a stěžovatele K. uznal vinným pomocí ke zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a pomocí k pokusu zločinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 21 odst. 1 k § 210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a podle § 206 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil stěžovatele K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, přičemž jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou, a stěžovatele K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a devíti měsíců, přičemž ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti na dobu čtyř let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Vrchní soud podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovatelům a obviněnému L. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené na náhradu škody částku 210 750 Kč a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 trestního řádu se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody a podle § 229 odst. 1 trestního řádu s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy. Vrchní soud rozhodl o vině a trestu u obviněného V. a obviněného L. s výjimkou bodu I./3. obžaloby, ohledně nějž podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil městskému soudu, a podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele K. zamítl. 4. Uvedené trestné činnosti se stěžovatelé podle vrchního soudu dopustili - ve stručnosti shrnuto - tak, že (společně s ostatními obviněnými) prostřednictvím "řetězových" přeprodejů fiktivně dodaného zboží mezi konkretizovanými obchodními společnostmi jednali v úmyslu vyvést majetek z poškozené obchodní společnosti A (dále jen "společnost A") a obohatit jím obchodní společnosti B (dále jen "společnost B") a C (dále jen "společnost C"), čímž společnosti A vznikla škoda nejméně ve výši kupní ceny zaplacené za fiktivně nakoupené zboží obchodní společnosti D (dále jen "společnost D"), tj. v celkové výši 50 929 332,60 Kč, na níž se obviněný L. podílel ve výši 20 543 419,60 Kč, stěžovatel ve výši 30 385 913 Kč a stěžovatel K. ve výši 33 324 737 Kč, přičemž na vyvádění majetku ze společnosti A se obžalovaní podíleli způsobem blíže popsaným ve skutkové větě. Dále vrchní soud ve skutkové větě rozsudku uvedl, že stěžovatel K. a obviněný L. přihlašovali pohledávky vytvořené na základě těchto transakcí evidenčními kartami prostřednictvím zprostředkovatele obchodní společností E (dále jen "společnost E") do pojištění ke specifikované rámcové pojistné smlouvě uzavřené mezi společností A a poškozenou, přičemž okolnosti rozhodné pro likvidaci pojistné události poškozené zamlčeli a zamlčeli rovněž to, že z obchodních společností zapojených do obchodů s hasební technikou uhradila kupní cenu zboží pouze společnost A, což činili s vědomím, že neuhrazené pohledávky budou v budoucnu předmětem uplatnění nároku na pojistné plnění a poškozené by po vyplacení pojistného plnění vznikla celková škoda ve výši 46 361 196,48 Kč, s tím, že obviněný L. přihlásil pohledávky v celkové výši 17 605 055,16 Kč a stěžovatel K. v celkové výši 28 756 141,32 Kč, přičemž pohledávky přihlášené v takto uvedené výši k pojištění byly dosud neúspěšně nárokovány dopisem zmocněnce pro pojištění společností E ze dne 24. 1. 2011 u poškozené. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. Dovolání spoluobviněných L. a V. podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatel K. namítá, že ačkoli vrchní soud shledal rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným z důvodu neúplnosti, nedbalosti a nepřesvědčivosti jeho odůvodnění a současně městskému soudu vytkl, že nereagoval v tomto směru na pokyny, jejž mu byly uloženy předcházejícím zrušujícím usnesením, přesto nepostupoval podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nevrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. Podle stěžovatele nemůže obstát to, jak tento postup vrchní soud odůvodnil, tedy, že s ohledem na stáří věci není nam