IV.ÚS 1463/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1463/23 ze dne 17. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem, sídlem Poštovní 783/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023 č. j. 3 Tdo 1172/2022-1011, ve znění opravného usnesení ze dne 18. května 2023 č. j. 3 Tdo 1172/2022-1171, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2023 č. j. 5 To 31/2022-1115, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti dvou rozsudků Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozhodnutí, aby mu náklady na právní zastoupení zcela zaplatil stát. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2022 č. j. 34 T 1/2022-782 uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve stadiu pokusu, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) téhož zákoníku. Za uvedené přečiny ho podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. 3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podali odvolání stěžovatel a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. O odvoláních rozhodl vrchní soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 5 To 31/2022 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy vrchní soud odsoudil stěžovatele podle § 145 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 6 téhož zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele vrchní soud podle § 256 trestního řádu zamítl. Uvedených přečinů se stěžovatel podle vrchního soudu (podobně též podle zjištění krajského soudu) dopustil tím, že dne 20. 10. 2020 kolem 09:00 hodin na parkovací ploše u prodejny Lidl v obci T. řídil osobní motorové vozidlo, kterým v rychlosti nejméně 35 km/h najížděl na tři zaměstnankyně prodejny, které mu společně chtěly zabránit v odjezdu z parkoviště pro podezření ze spáchání krádeže zboží, jíž se měl dopustit bezprostředně předtím v prodejně. Vlivem jeho agresivní jízdy, kdy se nesnažil zastavit či jinak vyhnout střetu, musely uskočit, aby se nedostaly do střetu s vozidlem. Díky tomu nedošlo k jejich zranění, ačkoliv při čelním nárazu v rychlosti 35 km/h hrozilo jejich zranění v podobě zhmoždění měkkých tkání, tržně zhmožděných ran či zlomenin předloktí, což odpovídá zraněním s nutností lékařského ošetření a s délkou léčby přesahující týden a nedosahující šesti týdnů, jakož i dalších zranění vyžadujících léčbu přesahující dobu šesti týdnů. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil i přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 10 T 138/2015, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 50 To 446/2017, byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti sedmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a současně na daném místě a dále po silnici směrem k obci Z. řídil uvedené osobní motorové vozidlo, ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. 4 T 93/2006 mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků, od jehož výkonu bylo nejprve podmíněně upuštěno usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 2. 2010 sp. zn. 4 T 93/2006, avšak usnesením téhož soudu ze dne 22. 1. 2012 sp. zn. 4 T 93/2006, bylo rozhodnuto, že se trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel vykoná, přičemž s ohledem na běh dalších trestů téhož druhu a výkon trestů odnětí svobody stěžovateli dne 20. 10. 2020 uvedený trest zákazu činnosti stále plynul. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením, ve znění opravného usnesení, podle § 265k odst. 1 a 2 trestního řádu z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce částečně zrušil rozsudek vrchního soudu ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 5 To 31/2022, a to ve výroku o trestu (I. výrok), podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil také všechna rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (II. výrok), podle § 265l odst. 1 trestního řádu vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (III. výrok), a podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu dovolání stěžovatele jako opožděné odmítl (IV. výrok). 5. Posléze vrchní soud napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatele za uvedený zločin a přečiny podle § 43 odst. 1, § 145 odst. 2 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a zařadil ho pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Vrchní soud s poukazem na § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele zamítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel polemizuje se závěry Nejvyššího soudu o opožděnosti jeho dovolání. Rozsudek vrchního soudu ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 5 To 31/2022 mu byl doručen dne 19. 9. 2022 a současně s ním si vyzvedl výzvu k nástupu trestu odnětí svobody ve lhůtě sedmi pracovních dnů. Následně telefonicky požádal soud o prodloužení lhůty ze zdravotních důvodů, čemuž krajský soud vyhověl. Stěžovatel nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody dne 4. 10. 2022. Stěžovateli nebylo známo, že jeho původně ustanovenému obhájci Mgr. Romanu Šolcovi (dále jen "původní obhájce") byl rozsudek vrchního soudu doručen již dne 2. 9. 2022. Dne 24. 10. 2022 zaslal krajský soud dovolání nejvyššího státního zástupce datovou schránkou původnímu obhájci, který si datovou schránku neotevřel, a proto došlo k doručení fikcí dne 3. 11. 2022. Přípisem doručeným krajskému soudu dne 3. 11. 2022 se stěžovatel domáhal, aby tento soud kontaktoval původního obhájce z důvodu, že se s ním chce poradit o dovolání nejvyššího státního zástupce. Dne 7. 11. 2022 se krajský soud stupně telefonicky dozvěděl od původního obhájce, že má pozastaven výkon advokacie. Důvod ani den, od kdy byl výkon advokacie původnímu obhájci pozastaven, není ze soudního spisu zjistitelný. Dne 11. 11. 2022 stěžovatel požádal krajský soud o ustanovení nového obhájce. 7. Ustanovení (novým) obhájcem obdržel Mgr. Zdeněk Pícl (dále jen "obhájce") do své datové schránky v pátek dne 11. 11. 2022 ve večerních hodinách. Reálně tak měl obhájce pět pracovních dnů na sepis dovolání. Je však nutné vzít v úvahu, že toto nemohl v dané době vědět. Navíc obhájce si nemusel otevřít datovou schránku hned, v daném případě na počátku víkendu, nýbrž až například za deset dnů (pak nastává fikce doručení i v případě neotevření datové schránky), přičemž v takovém případě by už rovněž reálně nestihl podat včas dovolání. Krajský soud jej o naléhavosti věci neinformoval. Přitom situace naléhavá byla, neboť krajský soud věděl o pozastavení výkonu advokacie původního obhájce, který si nevyzvedával svou "profesní" datovou schránku. S těmito skutečnostmi krajský soud obhájce neobeznámil, přičemž ho průvodním dopisem k ustanovení obhájcem vyrozuměl o tom, že mu zasílá dovolání nejvyššího státního zástupce a že má stěžovatel možnost se k němu vyjádřit v určité lhůtě, popř. je oprávněn požádat soud o její prodloužení. Současně krajský soud obhájce informoval, že jej stěžovatel opakovaně žádá o návštěvu. Tato informace krajského soudu byla zavádějící, protože obhájce se se stěžovatelem do té doby nezna