IV.ÚS 1463/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1463/24 ze dne 26. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Čálka, zastoupeného Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem, sídlem R. Těsnohlídka 420/5, Čáslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2024 č. j. 21 Cdo 3178/2023-527, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2023 č. j. 23 Co 274/2021-495 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2022 č. j. 23 Co 274/2021-391, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice dopisem stěžovateli sdělila, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, neboť na základě rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti se stal nadbytečným. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Okresní soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2021 č. j. 19 C 206/2020-317 žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel (mimo jiné) z toho, že u vedlejší účastnice sice došlo ke sloučení dvou oddělení a tím i k zániku pracovního místa stěžovatele jako vedoucího jednoho z těchto oddělení, nicméně skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru byla pochybení, kterých se měl dopustit. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice rozhodnutím o sloučení dvou oddělení ve skutečnosti nesledovala snížení počtu vedoucích zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce, nýbrž vytvoření důvodu pro rozvázání pracovního poměru se stěžovatelem. 3. O odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem (v pořadí druhým, po kasaci prvního rozsudku Nejvyšším soudem) znovu změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V návaznosti na předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu zejména zdůraznil, že případné porušení pracovních povinností zaměstnancem vyplývajících z právních předpisů může být důvodem jen pro výpověď danou zaměstnavatelem podle § 52 písm. g) zákoníku práce nebo pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a není přípustné, aby zaměstnavatel tento důvod jakkoliv obcházel. Krajský soud i po doplněném dokazování setrval na svém stanovisku, že výsledky dokazování neposkytují podklad pro závěr, že skutečným důvodem výpovědi z pracovního poměru dané stěžovateli byl důvod jiný než jeho nadbytečnost vzniklá v důsledku organizační změny. Krajský soud, shodně s okresním soudem, hodnotil výpovědi svědků - Ing. M. Literové a Ing. D. Moravce, MBA - kteří v rozhodné době, kdy byla stěžovateli dána výpověď z pracovního poměru, u vedlejší účastnice pracovali, a podle nichž nebyl vztah stěžovatele a jeho tehdejšího nadřízeného Ing. R. Mokriše dobrý. V řízení před soudem však nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice (či její orgány) kdykoliv stěžovateli vytkla jakékoliv pochybení k jeho práci (tedy včetně těch, která měl uvedeným svědkům sdělit Ing. R. Mokriš). V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud vysvětlil, proč výpovědi obou svědků mohly být (byť nevědomky) ovlivněny skutečností, že oni sami byli později z vedlejší účastnice propuštěni, a že skutečností zůstává, že rozhodnutí o organizační změně u vedlejší účastnice bylo přijato před výpovědí danou stěžovateli, přičemž účinnost takto přijaté organizační změny neměla nastat později, než v první pracovní den následující po dni skončení pracovního poměru stěžovatele výpovědí pro nadbytečnost. Navíc nebylo v pravomoci Ing. R. Mokriše provádět z titulu jeho funkce jakákoliv personální či organizační opatření. Rozhodnutí, že došlo u vedlejší účastnice k organizační změně, což vedlo k propuštění stěžovatele pro nadbytečnost, bylo učiněno na základě autonomního rozhodnutí jednatele vedlejší účastnice, kterému podle krajského soudu nelze bez dalšího podsouvat jiné cíle, než zájem na prosperitě a dobrém fungování vedlejší účastnice. Ze všech těchto důvodů krajský soud setrval na závěru, že nebylo prokázáno, že by existoval jiný důvod pro skončení pracovního poměru stěžovatele než ten, který vedlejší účastnice uplatnila ve výpovědi z pracovního poměru. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu neformuloval v dovolání žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, a rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, včetně ve věci vydaného kasačního rozsudku. Je proto správné východisko krajského soudu, že je-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) navzdory jeho motivu či pohnutce, které jej vedly k jeho přijetí, přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, je splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Jiná by byla situace toliko tehdy, pokud by zaměstnavatel ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření s cílem zastřít své skutečné záměry. Jen za takových okolností by mohl být učiněn závěr, že rozhodnutí o organizační změně významné z pohledu § 52 písm. c) zákoníku práce nebylo přijato. Setrval-li krajský soud po doplnění dokazování na tom, že vedlejší účastnice v březnu roku 2020 rozhodla o snížení počtu zaměstnanců sloučením dvou oddělení a že v řízení před soudem nebylo prokázáno, že by existoval jiný důvod pro skončení pracovního poměru stěžovatele než ten, který byl uplatněn ve výpovědi, je rozhodnutí krajského soudu v souladu s ustálenou judikaturou. Přípustnost dovolání nemůže být založena ani námitkami stěžovatele vztahujícími se ke způsobu hodnocení důkazů krajským soudem, ani jeho nesouhlasem se skutkovými zjištěními krajského soudu, namísto nichž stěžovatel předkládá Nejvyššímu soudu své vlastní skutkové závěry. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil, odchýlil-li se pro jiné skutkové zjištění od hodnocení důkazů provedeného okresním soudem, aniž je sám provedl. U výslechu svědka musí soud vyhodnotit mimo jiné jeho věrohodnost, přesvědčivost, plynulost výpovědi atp. Neprovedl-li krajský soud odlišně hodnocené důkazy, porušil zásadu přímosti [srov. k tomu nález ze dne 29. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183)]. V řízení podle stěžovatele nebylo rovněž prokázáno, kdy bylo přijato rozhodnutí o organizační změně, v souvislosti s níž se stal nadbytečným. Krajský soud v této souvislosti měl vyslechnout jednatele vedlejší účastnice. Pokud doplnil pouze dvě ze svědeckých výpovědí, není to dostačující, a i proto jsou skutková zjištění krajského soudu v rozporu s provedenými důkazy; nebylo postaveno najisto, jaký cíl rozhodnutí vedlejší účastnice o organizační změně ve skutečnosti sledovalo a zda takové rozhodnutí bylo vůbec přijato. Krajský soud rovněž nezohlednil, že věrohodnost svědka Ing. D. Moravce, MBA, nemůže být bez dalšího zpochybněna, neboť jím vedený spor o platnost skončení jeho pracovního poměru byl nakonec ukončen smírem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Je-li ústavní stížností napadán i rozsudek krajského soudu ze dne 25. 1. 2022 č. j. 23 Co 274/2021-391, který zrušil Nejvyšší soud, není k rozhodování o ústavnosti takového rozsudku Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře