IV.ÚS 1464/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1464/10 ze dne 28. 7. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Z. Z., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, AK se sídlem v Brně, Anenská 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2009 čj. 16 Co 365/2007-87 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 5. 2007 čj. 11 C 87/2006-64 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným osobně dne 19. 5. 2010 se Z. Z. (dále jen "žalobkyně", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a tato rozhodnutí zrušil; současně navrhla, aby Ústavní soud, s ohledem na její aktuální velmi nedobrou majetkovou situaci, která by odůvodňovala osvobození od placení soudních poplatků, usnesením rozhodl, že: "Účastník řízení je povinen nahradit stěžovateli náklady tohoto řízení k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení." II. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 1. 7. 2009 a rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 15. 4. 2010 čj. 30 Cdo 4926/2009-107 vyplývají následující skutečnosti. Dne 15. 5. 2007 Okresní soud Brno-venkov (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jež by zavázalo žalovanou zaplatit jí částku 138.695,40 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Dne 1. 7. 2009 odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 5. 2007 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Dne 15. 4. 2010 dovolací soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 1. 7. 2009 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). III. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že jak rozhodnutím odvolacího soudu, tak i soudu dovolacího byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, aniž by toto své tvrzení ve vztahu k posledně uvedenému rozhodnutí podrobněji konkretizovala; v navazující argumentaci v částech A/ až E/ ústavní stížnosti totiž veškerá svá tvrzení ohledně porušení základních práv směřovala zásadně (s výjimkou několika obecných konstatování v části B/ a C/) k rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu, což se následně odrazilo i v petitu formulovaném v závěru ústavní stížnost, jež návrh na zrušení rozhodnutí dovolacího soudu neobsahoval. V části A/ ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v prvé řadě napadá rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. 7. 2009. V části B/ tvrdila, že tímto rozhodnutím bylo porušeno hned několik základních práv, především právo nerušeně vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, které bylo porušeno nedodržením postupů dle čl. 36 Listiny v předmětných soudních řízeních. Dále uvedla, že v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné již v dovolání, neboť se jimi dovolací soud pro nepřípustnost dovolání nezabýval. V části C/ stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že interpretace a aplikace procesních i hmotných zákonných ustanovení obecnými soudy byla svévolná a věc byla posouzena v extrémním rozporu s hmotným právem i rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se promlčení; namítla, že obecné soudy "nesprávně posoudily a aplikovaly rozhodnou materiálně právní úpravu otázky promlčení" a polemizovala s jejich názory. Poukázala na judikaturu dovolacího soudu a tvrdila, že nebyla při rozhodování její věci respektována, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces. V části D/ v odstavcích a) až d) stěžovatelka konkretizovala další případy, které dle jejího přesvědčení zakládaly porušení pravidel spravedlivého procesu v řízení před odvolacím i nalézacím soudem. V části E/ stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že "napadeným rozhodnutím" bylo porušeno zejména právo na spravedlivý proces a základní právo "na legitimní očekávání ochrany majetku." IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. 1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces svévolnou interpretací a aplikací hmotných a procesních ustanovení zákona: Podstatou stěžovatelčiných námitek v ústavní stížnosti byla tvrzení, která již uplatnila v odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 15. 5. 2007 a s nimiž se dle přesvědčení Ústavního soudu odvolací soud relevantním způsobem již vypořádal na str. 3. a 4. odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 1. 7. 2009. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. interpretace a aplikace zákona obecnými soudy, je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v projednávané věci neshledal. 2. K tvrzenému porušení základního práva na ochranu majetku: Stěžovatelka také tvrdila, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo nerušeně vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; podrobnější ústavněprávní argumentaci v tomto směru ústavní stížnost neobsahuje. Ústavní soud se s tvrzením stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu majetku neztotožnil, neboť v době rozhodování obecných soudů stěžovatelka majetek, jež byl předmětem její žaloby (tj. v žalobě uplatněnou peněžní částku), nevlastnila a nemohla oprávněně tvrdit ani existenci legitimního očekávání získání této částky. 3. K tvrzení o porušení základních práv rozhodnutím dovolacího soudu: Jak bylo již výše naznačeno, dovolací soud dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 1. 7. 2009 odmítl s tvrzením, že dovolání nebylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř. ). Jinak řečeno, nedospěl-li dovolací soud k závěru, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka promlčení práva stěžovatelky dovolat se relativní neplatnosti předmětného darování peněžních prostředků měla být posouzena jinak, nebylo možno dovoláním napadenému rozsudku přiznat charakter rozhodnutí majícího po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud dále uvedl, že: "Pokud dovolatelka ve svém dovolání uplatnila i dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz tvrzení o absenci procesního poučení dovolatelky ze strany soudu, či výtka, že se odvolací soud s některými - dovolatelkou v dovolání neuvedenými - námitkami ‚nevypořádal ani zmínkou´), přehlíží, že občanský soudní řád v případě posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) explicitně vylučuje možnost přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3." Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že dovoláním stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 1. 7. 2009, tj. rozhodnutí vydané téhož dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tzv. "souhrnná novela o. s. ř."), měnící mj. ustanovení § 237 odst. 3 o. .s. ř., jehož současné znění je následující: (3) Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V souvislosti se základním právem na přístup k soudu nutno připomenout, že i když Listina, resp. Úmluva, nezaručují jakékoliv právo na odvolání resp. dovolání v civilních věcech, pokud jsou uvedená procesní práva zaručena zákonem, hlava pátá Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, se přiměřeně povaze daného opravného prostředku vztahují i na odvolací, resp. dovolací, řízení (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 4. 2010 ve věci Georgiy Nikolajevič Michajlov proti Rusku, stížnost č. 4543/04, odst. 51. a tam citovaná rozhodnutí). Právo na přístup k odvolacímu, resp. dovolacímu, soudu však není absolutní a stát může právo