IV.ÚS 1464/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1464/20 ze dne 23. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Jandové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2020 č. j. 76 ICm 2086/2013, 101 VSPH 190/2020-1121 (KSLB 76 INS 22654/2011), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., sídlem Mozartova 679/21, Liberec, insolvenční správkyně dlužníka JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 2. 2020 č. j. 76 ICm 2086/2013-1115 v řízení o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka zamítl návrh stěžovatelky jako žalobkyně o osvobození od placení soudního poplatku z dovolání podaného stěžovatelkou proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 10. 2019 č. j. 104 VSPH 634/2019-1071, kterým bylo přerušeno řízení vedené podle § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a to podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), do právní moci rozhodnutí krajského soudu o vypořádání společného jmění manželů, konktrétně stěžovatelky a insolvenčního dlužníka, které je vedeno pod sp. zn. 76 ICm 68/2019. Proti usnesení vrchního soudu o přerušení řízení podala stěžovatelka dovolání. Krajský soud ji vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 4 000 Kč. Stěžovatelka v dovolání požádala o osvobození od placení soudního poplatku s ohledem na své nepříznivé majetkové poměry, neboť jejím manželem je insolvenční dlužník se starobním důchodem 3 645 Kč a ona sama má invalidní důchod a pobírá pouze dávky nemocenské ve výši 5 030 Kč měsíčně. 3. Krajský soud návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků zamítl se závěrem, že podané dovolání proti usnesení o přerušení řízení je svévolné uplatnění práva, neboť stěžovatelka se již ve svém odvolání proti rozsudku krajského soudu bránila argumentací, že soud nemůže ve věci o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty rozhodnout dříve, než bude vypořádáno společné jmění manželů, konkrétně společné jmění stěžovatelky a insolvenčního dlužníka. Přerušil-li vrchní soud řízení právě do skončení řízení o vypořádání společného jmění manželů, pak nepochybně vyhověl samotné stěžovatelce, která přesto podala dovolání, v němž neuvádí důvody, pro které vrchní soud neměl řízení přerušit, ale tvrdí, že dlužník nebyl v úpadku a přezkumné jednání v insolvenčním řízení neproběhlo správně. 4. Proti tomuto usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud usnesením ze dne 2. 4. 2020 č. j. 76 ICm 2086/2013, 101 VSPH 190/2020-1121 (KSLB 76 INS 22654/2011) usnesení krajského soudu potvrdil. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že dovolání podané stěžovatelkou proti usnesení vrchního soudu o přerušení řízení je jednoznačně bezúspěšným a současně svévolným uplatněním práva podle § 138 o. s. ř., takže bez ohledu na majetkové a sociální poměry stěžovatelky nejsou splněny všechny zákonné předpoklady pro to, aby soud mohl jejímu návrhu na osvobození od soudních poplatků vyhovět. Dovolání stěžovatelka podala proti procesnímu usnesení vrchního soudu o přerušení řízení z důvodů uvedených v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení řízení o vypořádání společného jmění dlužníka stěžovatelky, přičemž vrchní soud toto své rozhodnutí odůvodnil v souladu s argumentací samotné stěžovatelky obsaženou v jejím odvolání proti rozsudku krajského soudu ve věci samé, neboť v něm namítala, že soud nemůže v tomto řízení o určovací žalobě věcně rozhodnout do té doby, než bude rozhodnuto soudem v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Procesním usnesením o přerušení řízení vydaným vrchním soudem v rámci odvolacího řízení stěžovatelka nijak neutrpěla na svých právech účastníka řízení. Přerušení řízení znamená jen to, že soud nebude v řízení pokračovat po dobu v usnesení určenou a má-li stěžovatelka zato, že nejsou dány zákonné důvody pro přerušení řízení nebo tyto důvody již pominuly, nic jí nebrání, aby podala návrh na pokračování v řízení podle § 111 odst. 2 o. s. ř., který se nezpoplatňuje. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti provádí rekapitulaci insolvenčního řízení vedeného proti dlužníkovi JUDr. Ing. Jaroslavu Jandovi, LL.M., Ph.D. a zpochybňuje postup insolvenční správkyně při soupisu majetku do konkurzní podstaty. 6. K rozhodování soudů o osvobození od soudních poplatků stěžovatelka namítá, že soudy nevycházely z aktuálních údajů, nýbrž z minulých nebo hypotetických budoucích poměrů stěžovatelky. K otázce hmotného zajištění stěžovatelka poukazuje na to, že jejím manželem je insolvenční dlužník se starobním důchodem, který mu byl vyměřen dne 13. 4. 2018 ve výši 3 645 Kč měsíčně, dne 17. 12. 2018 pak došlo k navýšení této částky o 978 Kč. Stěžovatelka z důvodu vážných zdravotních problémů podala žádost o předčasný invalidní důchod, pobírá nemocenské měsíční dávky a musí o ni pečovat manžel. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. 10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz]. 12. V posuzované věci se vrchní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu o tom, že dovolání podané stěžovatelkou proti usnesení vrchního soudu o přerušení řízení je bezúspěšným a současně svévolným uplatněním práva podle § 138 o. s. ř., neboť přerušil-li vrchní soud řízení do skončení řízení o vypořádání společného jmění manželů, pak nepochybně