IV.ÚS 1474/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1474/21 ze dne 27. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé L. N. Ž., zastoupené zákonným zástupcem L. Ž., právně zastoupené JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou, sídlem Italská 1219/2, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. května 2021 č. j. 5 Ao 1/2021-65 a mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. dubna 2021 č. j. MZDR 14592/2021-3/MIN/KAN, za účasti Nejvyššího správního soudu a Ministerstva zdravotnictví, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených aktů 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví s tvrzením, že došlo k porušení jejích základních práv a svobod zaručených v čl. 7, čl. 10 odst. 3, čl. 13, čl. 31, čl. 33 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Nejvyššího správního soudu domáhala zrušení napadeného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví (dále jen "ministerstvo"), jímž bylo mimo jiné stanoveno, že žákům se umožňuje osobní přítomnost ve škole za podmínky, že nemají příznaky onemocnění Covid-19 a podstoupí ve škole preventivní antigenní test. Podmínka absolvování antigenního testu se považuje za splněnou, nastaly-li mimořádným opatřením blíže vymezené okolnosti (např. proděláním onemocnění Covid-19). Dále mimořádné opatření vymezilo postup v případě, že žákovi vyjde antigenní test pozitivní, což zahrnuje i povinnost žáka neprodleně opustit školu. Mimořádné opatření bylo vydáno podle § 69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"). 3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčin návrh na zrušení mimořádného opatření zamítl. Podle § 2 odst. 4 písm. b) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "pandemický zákon"), mimořádné opatření při epidemii podle § 69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví, jehož účelem je likvidace epidemie Covid-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku, které má celostátní působnost, může být vydáno jen v době pandemické pohotovosti. V § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví je upravena zbytková kategorie mimořádných opatření ("zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku") a jako taková musí významově odpovídat jiným opatřením pod písm. a) až h) daného ustanovení, což bylo splněno. Testování ve školách je totiž zásah srovnatelný s uložením mimořádného očkování [§ 69 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví], očkování lze dokonce považovat za zásah závažnější. K provedení testování není nutný svobodný a informovaný souhlas, jak namítá stěžovatelka. Jde totiž o samotestování, které není výkonem zdravotní služby; o takovou službu by šlo, kdyby testování prováděl zdravotnický pracovník při poskytování zdravotní péče, ani tehdy by však nebyl nutný souhlas, neboť jeho nezbytnost vyplývá z práva na nedotknutelnost osoby, které lze však v zákonem stanovených případech omezit. I Úmluva o lidských právech a biomedicíně (vyhlášená pod č. 228/1993 Sb.) připouští výjimky z požadavku na předchozí souhlas. Přesahuje-li zásah do tělesné integrity minimální intenzitu, je třeba, aby ho lege artis provedl lékař nebo jiný zdravotní pracovník. Výtěr z nosní dutiny však představuje jen zanedbatelnou újmu. Důsledkem pozitivního testu je, že se dítě nemůže účastnit prezenčního vzdělávání a vyučováno bude distančně. Nejde o diskriminaci, jak namítá stěžovatelka, neboť děti s negativním testem jsou v jiné situaci než ty, které byly pozitivně testovány, nebo ty, které testování odmítly podstoupit. Mimořádné opatření Nejvyšší správní soud podrobil testu racionality a shledal, že nezasahuje do jádra práva na vzdělání (čl. 33 Listiny). V § 184a zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, je stanovena možnost distanční výuky v důsledku mimořádného opatření. Netestovaní žáci se budou vyučovat distančně, k čemuž jim má škola poskytnout podporu (např. zasíláním plánu učiva, individuálními konzultacemi). Jde o legitimní opatření v zájmu ochrany veřejného zdraví. Nejvyšší správní soud vnímá antigenní testy jako "hrubé síto", které je méně spolehlivé, na druhou stranu je třeba zohlednit mimo medicínských hledisek i hlediska ekonomická a organizační (antigenní testy jsou sice méně spolehlivé než PCR testy, ale jejich výhodou je větší rychlost vyhodnocení a snazší možnost jejich zajištění po organizační i ekonomické stránce). II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka tvrdí, že z napadeného rozsudku nelze dovodit, proč Nejvyšší správní soud považuje stav epidemiologické situace za obecně známou skutečnost. Nebyl předložen jediný důkaz o nutnosti snížení počtu případů, kdy osoby, které mohly být infikovány virem Covid-19, přicházejí do kontaktu s dalšími osobami. Dále namítá, že označí-li soud určitou skutečnost za obecně známou, stále musí dát účastníkům možnost se k ní vyjádřit a případně též prokázat, že takový poznatek není správný, což však Nejvyšší správní soud neudělal. Stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že pominul její argumentaci o naprosté nevhodnosti použitých metod ke zjištění pozitivních osob a ani nezdůvodnil, proč nebyly zohledněny jí navržené důkazy. 5. Stěžovatelka vyjadřuje pochyby o tom, že epidemie onemocnění Covid-19 v České republice skutečně propukla nebo že ministerstvo prokázalo, že se tak stalo. Podle jejího názoru ministerstvo tvrdí, že ke dni 23. 5. 2021 v souvislosti s onemocněním Covid-19 zemřelo v České republice 30 020 osob. Nelze ovšem zjistit, u kolika z těchto osob byl Covid-19 skutečnou příčinou úmrtí. Počet 20 000 až 30 000 zemřelých je srovnatelný s úmrtími na chřipku za období 15 měsíců. Pojem epidemie je vágní a právní předpisy jej nedefinují. Ministerstvo podle stěžovatelky neprokázalo existenci stavu epidemie jakožto podmínky pro vydání napadeného mimořádného opatření. 6. Porušení svého práva na nedotknutelnost osoby (čl. 7 odst. 1 Listiny) stěžovatelka spatřuje v absenci zákonného podkladu pro vydání napadeného mimořádného opatření, jenž nelze nalézt ani v § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví. Způsob provádění vyšetření považuje za invazivní a nesouhlasí se závěrem, že k němu není třeba informovaného souhlasu. Je-li výsledek testu pozitivní, má být dítě podle napadeného mimořádného opatření odděleno od ostatních. Tím dochází v rozporu s čl. 10 odst. 3 Listiny nepřímo ke sdělování informace o jeho zdravotním stavu a stigmatizaci dítěte. Protože není zaručena sterilita a bezinfekčnost dodaných testů, hrozí i zásah do práva na ochranu zdraví (čl. 31 odst. 1 Listiny). Testování za účelem přístupu ke vzdělání stěžovatelka považuje za odepření práva na vzdělání (čl. 33 Listiny) a podle ní neprojde tzv. testem racionality. III. Zrušení mimořádného opatření v průběhu řízení o ústavní stížnosti 7. Ústavní stížností napadené mimořádné opatření (společně s mimořádnými opatřeními, které je měnily) v průběhu řízení o ústavní stížnosti ministerstvo zrušilo s účinností od 1. 7. 2021 mimořádným opatřením ze dne 17. 6. 2021 č. j. MZDR 20029/2021-3/ MIN/KAN, což odůvodnilo koncem školního roku a skutečností, že se epidemiologická situace natolik zlepšila, že při plošném testování ve školách, podnicích a státních institucích klesla pozitivita testů pod 0,1 % a v porovnání s takto nízkým procentem pozitivních testů (záchytu nemocných) již nejde o efektivní opatření v porovnání s ekonomickými a organizačními náklady na plošné testování. 8. O skutečnosti, že ministerstvo zrušilo napadené mimořádné opatření, Ústavní soud informoval stěžovatelku přípisem ze dne 2. 7. 2021, jímž jí poskytl sedmidenní lhůtu pro případnou procesní reakci. Stěžovatelka posléze upravila petit své ústavní stížnosti tak, že místo deklarace, že napadené mimořádné opatření porušilo stěžovatelčina ústavně zaručená práva, a jeho zrušení (původní petit), nově požaduje jen deklaratorní výrok, že dané opatření porušilo její základní práva. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoud