IV.ÚS 1474/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1474/23 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem, sídlem Lidická 2006/26, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2023 č. j. 14 Co 171/2022-530 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. března 2022 č. j. 12 Nc 26003/2019-357, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a S. K. G. a nezletilých A. K. a A. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že soudy jimi "bezprecedentním způsobem zasáhly do jeho základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života" zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") "a práva vychovávat a pečovat o své dítě zaručeného v čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s právy nezletilých vedlejších účastníků podle čl. 3 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte" (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastnice (dále jen "matka") se návrhem u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") domáhala úpravy práv a povinností k nezletilým vedlejším účastníkům (dále jen "děti") tak, aby jí byli svěřeni do péče a stěžovateli (dále jen "otec") bylo stanoveno výživné. Posléze podal u okresního soudu návrh na úpravu práv a povinností k dětem i otec, též se domáhal svěření dětí do jeho péče. Okresní soud po provedeném dokazování napadeným rozsudkem svěřil děti do péče matky (I. výrok), včetně doby po rozvodu (IV. výrok), otci uložil povinnost přispívat na jejich výživu a uhradit nedoplatek (II., III. a V. výrok), rozhodl o úpravě styku otce s dětmi (VI. výrok), o nákladech řízení (VII., VIII. a XI. výrok), o předběžné vykonatelnosti výroku o úpravě styku (IX. výrok) a zastavil řízení o návrhu otce (X. výrok). V odůvodnění zdůraznil, že jakékoliv jiné rozhodnutí, než svěření dětí do péče matky, by nyní jejich zájmu neodpovídalo, a při rozhodnutí vyšel ze závěrů dvou znaleckých posudků. Úpravou styku umožnil jeho širší rozsah, což podpořil rozhodnutím o předběžné vykonatelnosti. Rozhodnutí o výživném odůvodnil majetkovými poměry účastníků, potřebami dětí a zohlednil zvýšené náklady otce, které mu vznikají v souvislosti s vyzvedáváním a vracením dětí do místa bydliště matky. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali otec i matka odvolání, kterými napadali specifikované výroky (vyjma IX. a X. výroku). Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") po přezkoumání rozsudku okresního soudu v napadených výrocích a doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání otce není důvodné, ale je důvodné odvolání matky do výroků o výživném, uzavřel, že rozhodnutí o výlučné péči matky lze považovat za věcně správné, že však okresní soud poněkud podcenil možnosti a schopnosti otce k placení výživného, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v I. a IV. výroku o péči matky, změnil ho ve výrocích o výživném a ve výroku o styku otce s dětmi (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. až IV. výrok). II. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele oba soudy bezdůvodně upřednostnily právo matky na péči o děti před zájmem nezletilých dětí na péči otce. Připomíná, že je třeba vycházet z obecného principu, že práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má zároveň právo na péči obou rodičů rovnocenně, odkazuje na řadu nálezů Ústavního soudu o kritériích pro rozhodování obecných sudů při úpravě péče o děti, přičemž namítá, že oba soudy judikaturní závěry Ústavního soudu nerespektovaly. 5. Stěžovatel upozorňuje na závěry znaleckého posudku o tom, že matka u dětí vytváří negativní vztah k jeho osobě, s úzkostnou až fabickou akcentací, že se snaží eliminovat výchovu otce, resp. ho z výchovy dětí zcela vyloučit. Obecné soudy tyto znalecké závěry nevzaly v potaz a rozhodnutí o svěření dětí do výlučné péče matky odůvodnily závěrem znalce, který nebyl ničím podložen nebo zdůvodněn, že by svěření dětí do střídavé péče s ohledem na současnou výchovnou situaci a prožívání dětí, představovalo pro děti neúměrné vystavení napětí, úzkosti a obavám, s možností vzniku četné psychopatologické symptomatologie. 6. Posléze stěžovatel hodnotí skutková zjištění krajského soudu o poměrech dětí v místě jejich současného bydliště a jejich aktivitách a tvrdí, že zájem dětí na zdravém citovém vztahu s oběma rodiči musí stát nad zájmem dětí na chození do stejné základní školy a stejného turistického oddílu. Je bytostně přesvědčen, že je v nejlepším zájmů dětí jejich svěření do jeho péče, což nejlépe zajistí lepší předpoklad jejich zdravého a úspěšného vývoje, včetně zlepšení jejich vztahu k němu, neboť je schopen se s matkou domluvit právě na takovém styku matky s dětmi, které nejlépe vyhoví potřebám dětí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Ke stěžovatelovu tvrzení o porušení základních práv dětí podle čl. 3 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy (viz výše sub 1.) Ústavní soud dodává, že pro jejich účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, jde-li o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, ke které Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit [srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Výklad a použití podústavního práva bývají stiženy takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (nebo vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě, včetně výživného. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud