IV.ÚS 1481/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1481/17 ze dne 12. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného Mgr. Helenou Janouchovou, advokátkou se sídlem Králodvorská 16, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2013, č. j. 39 T 5/2008-29122, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2014, č. j. 2 To 8/2014-29677, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 5 Tdo 1309/2016-239, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2017, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v návětí uvedeným rozhodnutím a domáhá se jejich zrušení z důvodu, že jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl v návětí vymezeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") shledán vinným ze spáchání čtyř trestných činů poškozování věřitele dle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném v době spáchání činů (dále jen "trestní zákon"), částečně dokonaných, částečně ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona, vše ve formě pomoci dle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Za to mu byl uložen dle § 256 odst. 4 trestního zákona ve spojení s § 35 odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Částečně byl tímto rozhodnutím zproštěn obžaloby za další skutky. 3. Trestná činnost, z níž byl stěžovatel uznán vinným a za niž byl odsouzen, měla, zjednodušeně řečeno, spočívat v tom, že se podílel na činnosti skupiny osob, které vyváděly majetek z několika obchodních společností tím, že do nich dosazovaly nastrčené osoby a činily za tyto společnosti majetkové dispozice bez odpovídajícího protiplnění, a to v úmyslu zcizit jejich majetek, vyhnout se plnění závazků jejich věřitelům a poškodit tyto věřitele na majetkových právech. Této trestné činnosti měl stěžovatel napomáhat vytvářením "právních podmínek", respektive zajišťováním potřebných právních záležitostí této činnosti. Měl tak zejména připravovat texty smluv a ovlivňovat výpovědi zainteresovaných osob poté, co se orgány činné v trestním řízení začaly o tuto skupinu a její aktivity zajímat. 4. Stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí nalézacího soudu odvolání, o němž rozhodl svým napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud"). Odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona č. 140/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušil ve výrocích o vině a trestu a nově v takto zrušeném rozsahu uznal stěžovatele vinným trestným činem poškození věřitele dle ustanovení § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve formě pomoci dle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a nově mu dle ustanovení § 256 odst. 4 trestního zákona uložil úhrnný trest v délce tří let a tří měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Z hlediska skutkových závěrů se však odvolací soud v zásadě ztotožnil se soudem nalézacím. 5. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými, zejména nenalezl žádných vad v oblasti dokazování skutkových zjištění, právních závěrů z nich učiněných ani odůvodnění. Stěžovatel se proto následně obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti všem třem v návětí specifikovaným rozhodnutím obecných soudů. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předeslal, že si je vědom, že jeho argumentace je toliko opakováním jeho obhajoby, již konstantně uplatňoval již od počátku trestního řízení. Má však za to, že s touto obhajobou se žádný z obecných soudů dostatečně nevypořádal, a tak je nucen ji uplatnit znovu i v řízení o ústavní stížnosti. Rovněž ve své ústavní stížnosti připustil, že Ústavní soud není oprávněn ověřovat důkazní postup či skutková zjištění obecných soudů, je však oprávněn zasáhnout v případech porušení základních práv jednotlivce v důsledku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a právními závěry na jejich základě učiněnými, v nichž lze usuzovat na libovůli v postupu obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že právě k tomu došlo v jeho případě. Konkrétně namítá, že 1) skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; 2) napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu trpí absencí jakéhokoliv hodnocení důkazů; 3) jeho odsouzení bylo učiněno na základě toliko tzv. souhrnných skutkových zjištění; 4) nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Konkrétně lze vystihnout podstatu stěžovatelových námitek takto: 7. Ad 1) stěžovatel uvádí, že skutková zjištění učiněná ve vztahu k jeho osobě odvolacím soudem buď vůbec nevyplývala z provedeného dokazování, nebo byla dokonce pravým opakem toho, co bylo tímto dokazováním zjištěno. Stěžovatel dále ve své stížnosti předkládá jednotlivá dílčí skutková zjištění, s jejichž hodnocením polemizuje v tom směru, že dle jeho názoru z provedeného dokazování nevyplývají. 8. Ad 2) stěžovatel protestuje proti způsobu odůvodnění napadených rozhodnutí, kdy má za to, že z nich žádným způsobem nevyplývá, jaké skutečnosti vzaly obecné soudy za prokázané, na základě jakých důkazů k nim dospěly a jakými úvahami přitom byly vedeny, což způsobuje ve svém důsledku jejich nepřezkoumatelnost. 9. Ad 3) stěžovatel upozorňuje, že s většinou skutků jej nepojí žádný důkaz. Odvolací soud ve svém napadeném rozhodnutí uvedl toliko soupis důkazů nějakým způsobem se dotýkající jeho osoby, aniž by však uvedl, která konkrétní skutková zjištění ve vztahu k němu učinil a proč. Ani nikde jinde ve spise se nenachází popis konkrétních učiněných zjištění, která byla čerpána z jednotlivých důkazů. Závěr o jeho vině, resp. o jeho zapojení do trestné činnosti jeho spoluobviněných, je tak založen toliko na souhrnných skutkových zjištěních, kdy jeho vědomost o této trestné činnosti, majetkové struktuře daných společností a další relevantní skutečnosti pro závěr o jeho vině z žádných konkrétních důkazů nevyplývá. Obecné soudy tak porušily zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu oficiality, zásadu vyhledávací, princip in dubio pro reo, povinnost odůvodnit řádně svá rozhodnutí a zákaz extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. 10. Ad 4) stěžovatel poukazuje na to, že existoval rozpor mezi hodnocením skutkových zjištění provedených nalézacím soudem podle původního usnesení odvolacího soudu, kterým byl první rozsudek nalézacího soudu zrušen, a hodnocením nezměněných skutkových zjištění nalézacího soudu podle pozdějšího napadeného rozsudku odvolacího soudu. IV. Posouzení Ústavním soudem 11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelek či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení