IV.ÚS 1484/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1484/23 ze dne 12. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LIVE NATION CZECH REPUBLIC, s. r. o., sídlem U Slavie 1540/2a, Praha 10 - Vršovice, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2023 č. j. 10 Afs 141/2021-62 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2021 č. j. 9 Af 37/2018-60, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku (sc. vlastnictví) podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za leden a srpen 2016 ve výši nadměrného odpočtu. Stěžovatelka v kontrolovaných obdobích pořádala kulturní akce (koncerty), přičemž poskytovala obchodní společnosti ECHO PROMOTION, s. r. o. (dále jen "společnost E. P.") vstupenky v hodnotě 0 Kč a stěžovatelka z předmětných vstupenek neodvedla daň na výstupu, jelikož plnění byla poskytnuta pro účely nesouvisející s uskutečňováním jejích ekonomických činností, avšak z plnění vztahujících se k předmětným vstupenkám byl stěžovatelkou uplatněn plný nárok na odpočet daně na vstupu. Správce daně proto dvěma platebními výměry stanovil daň na výstupu, na základě čehož snížil nadměrný odpočet o 404 389,67 Kč. 3. Proti platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 31. 7. 2018 č. j. 34316/18/5300-21444-712153 zamítl a platební výměry potvrdil. V odůvodnění připomenul, že hlavní ekonomickou činností stěžovatelky bylo v předmětném období pořádání kulturních akcí (koncertů) a hlavním zdrojem jejích příjmů byl mimo provize i prodej vstupenek a reklamy. Při daňové kontrole bylo zjištěno, že na řadu koncertů pořádaných stěžovatelkou bylo distribuováno celkem 2 246 ks vstupenek v hodnotě 0 Kč za měsíc leden 2016 a 905 ks vstupenek v hodnotě 0 Kč za měsíc srpen 2016. Vstupenky měly být poskytnuty společnosti E. P., která pro stěžovatelku zajištovala prodej reklamy na kulturní akce. Z předložených důkazních prostředků podle vedlejšího účastníka nevyplynulo, že by součástí "komplexní reklamní služby" mělo být poskytnutí takového množství vstupenek na kulturní akce pořádané stěžovatelkou v hodnotě 0 Kč, a stěžovatelka neprokázala, že cena fakturovaná za reklamní služby společnosti E. P. obsahovala i část představující hodnotu poskytnutých vstupenek, a že za jejich poskytnutí byla odvedena DPH. Zavázala-li se společnost E. P. poskytnout bezúplatně vstupenky svým partnerům, jde o právní vztah založený výhradně mezi těmito osobami. 4. Stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí vedlejšího účastníka. Městský soud žalobu shledal nedůvodnou a napadeným rozsudkem ji zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění se vypořádal s jednotlivými žalobními body, a to tvrzenou nepřezkoumatelností, okamžikem nabytí vědomosti o důvodech rozhodnutí (tj. o důvodech posouzení zdanitelného plnění orgány finanční správy), nesouhlasem se spojením obou odvolacích řízení proti platebním výměrům a námitkami tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení skutkového a právního stavu v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. 5. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou, a proto ji napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění zejména zdůraznil, že ani podle jeho názoru stěžovatelka věrohodně neprokázala, že poskytla společnosti E. P. vstupenky v souvislosti s uskutečňováním své ekonomické činnosti. Z předložených smluv neplyne závazek stěžovatelky poskytovat společnosti E. P. vstupenky v hodnotě 0 Kč úplatně při zajišťování komplexních reklamních služeb, natož ve zjištěném rozsahu. Na tomto závěru pak nemohou nic změnit ani smluvní závazky společnosti E. P. k jejím partnerům. Neobstojí proto ani tvrzení stěžovatelky, že DPH za vstupenky odevzdala z protiplnění, které přijala od svých obchodních partnerů. Jelikož stěžovatelka neprokázala, že vstupenky poskytovala úplatně a pro účely související s uskutečňováním své ekonomické činnosti, bylo podle Nejvyššího správního soudu namístě posoudit věc v souladu s § 14 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH") jako poskytnutí služby plátcem bez úplaty pro jiné účely než související s uskutečňováním jeho ekonomických činností a stěžovatelce doměřit DPH. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že správce daně v daňovém řízení dospěl k nelogickým a nesprávným závěrům, na jejich základě jí byla vyměřena vyšší daň oproti jí (správně) tvrzené dani, a že postupoval nepředvídatelně, rozhodnutí vydal podle jiného zákonného ustanovení, než bylo daňové řízení vedeno, a proto jí byla odňata možnost se účinně bránit tvrzení správce daně. V dané souvislosti stěžovatelka rovněž upozorňuje, že prosadil-li by se postup uplatňovaný vůči ní orgány daňové správy i pro ostatní zdaňovací období, mohlo by to mít pro stěžovatelku jako obchodní společnost citelné ekonomické důsledky. 7. Správní soudy podle přesvědčení stěžovatelky nenapravily pochybení správce daně, a proto v postupu správce daně a správních soudů spatřuje porušení svých procesních práv na účinnou obranu svých oprávněných zájmů a v konečném důsledku i porušení jejích zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných (zde správních) soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. 10. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud především dodává, že se neztotožňuje s jejím tvrzením formulovaným v úvodu ústavní stížnosti, že rozhodnutí správce daně je nelogické, nesprávné a nepředvídatelné. S nedůvodností této námitky se městský soud dostatečně srozumitelně a přesvědčivě vypořádal, proto Ústavní soud pro stručnost odkazuje na body 34. až 36. odůvodnění rozsudku městského soudu. 11. Přesvědčivost závěrů správních soudů o meritu věci je podpořena i tím, že v napadených rozsudcích důsledně odkazují na relevantní judikaturu. Tento poznatek Ústavní soud zmiňuje v návaznosti na stěžovatelčinu námitku, že měl-li by se uplatňovat výklad orgánů daňové správy, s nímž se správní soudy v napadených rozhodnutích zt