IV.ÚS 1485/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1485/20 ze dne 26. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Vnoučkové, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2020 č. j. 28 Cdo 4048/2019-312 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 2019 č. j. 13 Co 91/2019-265, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, a o s ní spojeném návrhu na zrušení části ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, vymezené slovy "a za které nelze poskytnout jiný majetek", "stanovené podle § 28a" a "do tří let", takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do jejího práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu či řádný proces) podle čl. 36 Listiny. 2. S touto ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh za zrušení ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), v části, jak byla specifikována výše. 3. Rozsudkem ze dne 21. 11. 2018 č. j. 5 C 131/2018-203 Okresní soud v Domažlicích (dále jen "okresní soud") nahradil projev vůle vedlejší účastnice (jako žalované), kterým souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemku parc. č. X v katastrálním území Poděvousy se stěžovatelkou (jako žalobkyní) s tím, že stěžovatelce tento nárok vznikl podle § 11a zákona o půdě, že hodnota převáděných pozemků činí 13 950,50 Kč, že tento nárok plyne z konkrétních rozhodnutí pozemkového úřadu a že se tato nemovitost převádí na stěžovatelku (výrok A), co do části obsahu navrhované smlouvy žalobu zamítl (výrok B), vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce finanční náhradu za nevydané pozemky ve výši 6 432 700 Kč (výrok C), co do zaplacení finanční náhrady za nevydané pozemky ve výši 6 429 901,44 Kč žalobu zamítl (výrok D) a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok E) a že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok F). 4. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích A a D potvrdil a ve výroku C jej změnil tak, že žalobu na zaplacení náhrady za nevydané pozemky ve výši 6 432 700 Kč zamítl, a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vyšel toho, že podle § 16 odst. 1 zákona o půdě finanční náhrada za nevydané pozemky přichází v úvahu, nelze-li poskytnout jiný pozemek (oprávněná osoba tedy nemá právo volby, zda žádat náhradní pozemek nebo finanční náhradu), přičemž soudně uplatněnému nároku na finanční náhradu musí předcházet písemná výzva oprávněné osoby příslušnému úřadu (od níž se odvíjí lhůta pro výplatu této náhrady), a dospěl k závěru, že pro uplatnění nároku na finanční náhradu soudní žalobou nebyly uvedené podmínky splněny. 5. Proti tomuto rozsudku brojily obě účastnice dovoláními, ta však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nejsou přípustná. Jde-li o stěžovatelčino dovolání, Nejvyšší soud konstatoval, že žádná z mu předložených otázek není s to přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit a že směřuje-li dovolání proti výroku krajského soudu o nákladech řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelčina argumentace 6. V ústavní stížnosti zásah do základního práva vlastnit a pokojně užívat majetek stěžovatelka odůvodňuje tím, že z ryze formalistických důvodů jí nebyla poskytnuta náhrada za nevydané pozemky, na které má podle zákona o půdě právo. Porušení práva na soudní ochranu pak spatřuje stěžovatelka v tom, že se Nejvyšší soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a neaplikoval základní zásady týkající se aplikace restitučních právních přepisů. Krajskému soudu i Nejvyššímu soudu současně stěžovatelka vytýká, že aplikovaly § 16 odst. 1 zákona o půdě způsobem, který je v rozporu s ústavním pořádkem, aniž by iniciovaly řízení o jeho zrušení Ústavním soudem, když z něho vyvodily jednak nedůvodnost, jednak předčasnost žaloby. Přitom nepřihlédly k její argumentaci k výši požadované náhrady, která vycházela z nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 (N 129/86 SbNU 205) a ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (N 112/89 SbNU 655; 135/2018 Sb.). 7. V návaznosti na to stěžovatelka obecným soudům vytýká, že lpěly na doslovném výkladu uvedeného ustanovení přesto, že konstatovaly dlouhodobé prodlení vedlejší účastnice s uspokojením jejího nároku na poskytnutí náhrady za nevydané pozemky, kdy tato ani neuznává správnou výši nároku a postupuje vůči ní liknavě a svévolně. Nelze po ní požadovat, aby s vedlejší účastnicí jednala o poskytnutí finanční náhrady, když dala svým jednáním najevo, že její nárok odmítá v plné výši uspokojit. Obecné soudy ji tak "odsoudily" k podání další žaloby, tentokrát na vydání náhradních pozemků v hodnotě zbývající části jejích nároků, což znamená její neúměrné finanční zatížení za právní služby, přičemž účast ve veřejných nabídkách je jí zapovězena, neboť vedlejší účastnice výši jejího nároku neuznává. Upozorňuje, že vedlejší účastnice poškozuje oprávněné osoby, když nerespektuje výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 4139/16, oceňuje nároky oprávněných osob vědomě nesprávně nebo nerespektuje dřívější rozhodnutí týkající se stejných oprávněných osob. 8. Obecným soudům stěžovatelka vytýká rovněž, že se nezabývaly důsledky zamítnutí její žaloby s tím, že nyní bude muset čekat na uspokojení svého nároku, který byl dosud uspokojen v zanedbatelné výši, a vyvíjet snahu, která patrně nepovede k uspokojení jejího nároku, a teprve po uplynutí dalších 3 let bude moci podat žalobu novou, přičemž se s ohledem na svůj věk nemusí žádné náhrady dočkat. Zdůrazňuje, že obecné soudy nezpochybnily liknavý a svévolný postup vedlejší účastnice, kdy o jejím nároku rozhodly po více než čtvrtstoletí, a ještě výši náhrady za nevydané pozemky stanovily nesprávně. Současně zmiňuje, že Nejvyšší soud v jiné věci usnesením ze dne 2. 10. 2019 č. j. 28 Cdo 3772/2018-150 přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení části § 16 odst. 1 zákona o půdě (vymezené slovy "stanovené podle § 28a"). 9. Stěžovatelka má s ohledem na výše uvedené za to, že jí obecné soudy odmítly poskytnout právní ochranu, když její žalobu zamítly s poukazem na její formální předčasnost, čímž jí vyzvaly, aby s uspokojením svého nároku počkala a teprve po uplynutí několika let podala žalobu znova. Na tom nic nemůže změnit skutečnost, že se může domáhat svého nároku žalobou o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice s převodem náhradních pozemků, neboť i obecné soudy zásadně připouštějí, že stěžovatelka nebude patrně moci uspokojit svůj nárok prostřednictvím náhradních pozemků v rámci veřejných nabídek, a současně uvádějí, že by mohla svůj nárok uspokojit v soudních řízeních. Uvedené ustanovení je podle stěžovatelky v praxi nepoužitelné. Upozorňuje, že žalobu podávala v situaci, kdy její nárok byl chybně oceněn, a tudíž nemohl být plně uspokojen převodem náhradních pozemků, v době podání žaloby byla v platnosti a účinnosti tzv. druhá restituční tečka, přičemž nemohla vědět, že k tomuto zrušení dojde, takže toto byla jediná možnost, jak bojovat proti liknavému, svévolnému a protiprávnímu postupu vedlejší účastnice. 10. Stěžovatelka zmiňuje rovněž metodický pokyn vedlejší účastnice ze dne 9. 4. 2014, z něhož plyne, že v praxi vedlejší účastnice poskytuje finanční náhrady, aniž by zkoumala, zda lze převést náhradní pozemek, jí samotné byla taková náhrada poskytnuta, takže mohla legitimně očekávat poskytnutí finanční náhrady. K argumentaci obecných soudů, že neprokázala, že jí nelze poskytnout jiné náhradní pozemky, stěžovatelka uvádí, že sama skutečnost, že žalobu podala v době, kdy měla nastat tzv. druhá restituční tečka, odůvodňuje možnost žádat o poskytnutí finanční náhrady, zvláště za situace, kdy jí byla odepřena možnost účastnit se veřejných nabídek, navíc nebyla v tomto hledu poučena podle § 118a o. s. ř., takže došlo k