IV.ÚS 1486/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1486/18 ze dne 29. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (C.J.), advokátem, sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018 č. j. 23 Cdo 2092/2018-1566, výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2018 č. j. 29 Co 454,455/2017-1498 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. října 2017 č. j. 20 C 182/2010-1436, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní korporace UIP LTD., sídlem 3500 South Dupont Highway, Dover, Delaware 19901, Spojené státy americké, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, že nebyla šetřena podstata a smysl jejích základních práv podle čl. 4 odst. 4 Listiny a že postupem obecných soudů v rozporu s čl. 4, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl pro opožděnost návrh stěžovatelky (jako žalované v řízení o zaplacení 992 829 841 Kč s příslušenstvím) ze dne 13. 7. 2017, aby vedlejší účastnici (jako žalobkyni) byla uložena povinnost složit jistotu na náklady odvolacího řízení ve výši 7 082 790 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že uložení dané povinnosti brání § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen "ZMPS"), neboť daný návrh byl podán až poté, co stěžovatelka ve věci již jednala a vykonala právní úkon (a poté, co o žalobě vedlejší účastnice obvodní soud rozhodl zamítavým rozsudkem ze dne 29. 5. 2017 č. j. 20 C 182/2010-1312), ač věděla, že vedlejší účastnice není českou právnickou osobou. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným výrokem II shora označeného usnesení zrušil usnesení obvodního soudu a řízení o návrhu na složení jistoty podle § 221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") zastavil. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu v tom ohledu, že daný institut nelze ve fázi odvolacího řízení použít. Současně poukázal na to, že o stěžovatelčině návrhu na složení jistoty přísluší rozhodnout soudu prvního stupně a že nyní jde o návrh obsahově totožný s návrhem, který stěžovatelka v řízení učinila dne 15. 11. 2010 a o němž bylo pravomocně rozhodnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2011 č. j. 29 Co 452/2011-184 (kterým bylo z důvodu opožděnosti návrhu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se složení jistoty vedlejší účastnici neukládá). Vzhledem k této skutečnosti městský soud dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka řízení podle § 159a odst. 3 a 4 o. s. ř. 4. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť městský soud se při řešení stěžovatelkou předestřených otázek neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že návrh na složení jistoty nutno učinit při prvním procesním úkonu žalovaného a o případné této povinnosti se rozhoduje pro celé řízení. Jestliže o takovém návrhu vzneseném před soudem prvního stupně již bylo rozhodnuto, nelze dovodit stěžovatelčino právo podávat návrh na složení jistoty v odvolacím řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, aniž by ovšem uvedl jakékoliv své rozhodnutí, které by se otázkou složení jistoty na náklady odvolacího řízení zabývalo, a že se nevyjádřil k její argumentaci ohledně samostatnosti rozhodování soudů o nákladech v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím a ohledně možnosti a účelnosti ukládání jistoty v odvolacím řízení. Výklad ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS soudy všech stupňů pak označila za nesprávný, neboť prý nepřihlíží ke smyslu a účelu daného ustanovení a k jeho systematickému zařazení. 6. V návaznosti na to stěžovatelka argumentovala ustanovením § 211 a § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právní úprava občanského soudního řádu je založena na tom, že soudy rozhodují o nákladech řízení ohledně každého jednoho stupně samostatně. Podáním odvolání vedlejší účastnicí tak bylo zahájeno nové, z hlediska nákladů samostatné řízení, a není důvod i na ně nepoužít § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS v tom smyslu, že prvním úkonem je tímto ustanovením myšlen i první úkon v odvolacím řízení. 7. Dle stěžovatelky má daná právní norma zabezpečit úhradu nákladů řízení nejen před soudem prvního stupně, ale i před soudem odvolacím. Takovýto výklad respektuje princip ochrany tuzemského žalovaného před žalobou ze strany zahraničního žalobce, ale i princip procesní ekonomie, resp. přiměřenosti, neboť se ukládá povinnost pouze pro řízení v konkrétním stupni, takže žalobce není povinen při podání žaloby hradit jistotu na náklady celého řízení, k němuž vůbec nemusí dojít. Obdobnými principy se řídí i právní úprava soudních poplatků. Existuje také judikatura, dle níž lze ustanovení o jistotě použít přiměřeně i k jiným úkonům žalobce v průběhu řízení, např. v případě vstupu nového žalobce do řízení (např. usnesení ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1088/2010), a tudíž není důvod, proč zde nepřipustit přiměřené použití § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS. 8. Ve vztahu k argumentu městského soudu, že jí zastávaný výklad přináší neřešitelné komplikace, stěžovatelka namítla, že to není důvodem vylučujícím aplikaci daného ustanovení, přičemž argumentovala tím, že složená záloha zůstává na účtu soudu a teprve po skončení řízení bude uvolněna z úschovy, a tak není rozhodné, zda dojde k případnému zrušení dosud nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odvolání. Současně upozornila, že uvedené ustanovení neobsahuje žádné podrobnosti o způsobu, jakým je mají obecné soudy aplikovat, a tak není mj. zřejmé, zda lze již jednou uloženou jistotu s ohledem na průběh řízení zvýšit, jakým způsobem má být po skončení řízení s jistotou naloženo, zda se má např. vyčkat do vyčerpání mimořádných opravných prostředků anebo jaký má být faktický způsob této výplaty. 9. Stěžovatelka také upozornila na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, týkající se účelu úpravy jistoty na náklady řízení, s tím, že vedlejší účastnice pokračuje ve svém od počátku účelovém a protiprávním postupu, kdy se snaží vyhnout nákladům spojeným s vymáháním údajné pohledávky s tvrzením, že nemá žádné finanční prostředky, a nemůže tak zaplatit soudní poplatek za nově podané odvolání, a že její postup mají financovat třetí osoby, které označuje za investory. Z toho lze vyvodit, že pokud by vedlejší účastnice v odvolacím řízení neuspěla, tito investoři by ztratili o spor zájem a zjevně by do její povinnosti uhradit náklady odvolacího řízení "neinvestovali". Stěžovatelka má, dle svých slov, legitimní prokázanou obavu, že se její případná pohledávka na náhradu nákladů řízení stane nedobytnou. 10. Jde-li o "odůvodněnost" předmětného návrhu, stěžovatelka poukázala na závěry městského soudu obsažené v usnesení ze dne 29. 7. 2016 č. j. 54 Co 40/2016-358, které bylo vydáno v souběžně vedeném sporu o žalobě vedlejší účastnice proti společnosti UniCredit. Závěrem stěžovatelka uvedla, že byly splněny i další zákonné podmínky pro uložení dané povinnosti. Současně odmítla, že by šlo o věc pravomocně rozhodnutou, což zdůvodnila tím, že v odvolacím řízení lze podat nový návrh, který v dané věci nebyl totožný s návrhem předchozím, neboť se v něm domáhala určení jistoty ve výši přepokládaných nákladů soudního řízení v prvním stupni, zatímco aktuální návrh se týkal nákladů odvolacího řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). St