IV.ÚS 1492/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1492/15 ze dne 19. 4. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. L., zastoupené JUDr. Dagmar Satrapovou, advokátkou se sídlem Jičín, Valdštejnovo nám. 76, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015, č. j. 14 Co 9/2015-222, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena práva stěžovatelky zaručená jí čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva plynoucí z čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. II. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 166/2013, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Obvodní soud pro Prahu 3 svým rozsudkem ze dne 27. 8. 2014, č. j. 12 C 166/2013-170, rozhodl k návrhu stěžovatelky jako matky nezletilého mj. o povinnosti J. M. (zde vedlejší účastník) přispívat na výživu jeho nezletilého syna částkou ve výši 5.200,- Kč měsíčně, a to ode dne 2. 12. 2011 (výrok III.). Ve vztahu k nedoplatku na výživném za období od 2. 12. 2011 do 27. 8. 2014 ve výši 167.632,- Kč soud rozhodl o povolení úhrady této částky ve 32 splátkách po 5.238,50 Kč měsíčně (výrok IV.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že dospěl k závěru, že otec nezletilého s ohledem na své vzdělání a místo svého pobytu (kdy tento vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor národní hospodářství, a žije v Praze) může dosahovat vyšších výdělků, než jakých dosahuje, když jeho výdělky jsou i pod průměrnými výdělky osob s vysokoškolským vzděláním. Dle názoru soudu nelze přičítat k tíži nezletilého skutečnost, že vedlejší účastník se bez vážných důvodů zbavuje možnosti lepšího výdělku, a to s odůvodněním, že ho jeho práce baví, je v ní spokojen a nemá důvod na tom cokoli měnit. Soud z právě uvedeného důvodu dospěl k závěru, že výživné je třeba stanovit nikoli ze skutečného příjmu vedlejšího účastníka, tj. z jeho průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 26.276,- Kč, ale vzhledem ke shora uvedenému minimálně z průměrného příjmu vysokoškolsky vzdělané osoby, tedy z částky 48.230,- Kč. Na základě této úvahy soud rozhodl tak, jak uvedeno shora. 4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015, č. j. 14 Co 9/2015-222, ve výroku o běžném výživném změněno tak, že vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou ve výši 3.000,- Kč měsíčně; počínaje dnem 1. 9. 2014 pak částkou ve výši 3.500,- Kč měsíčně (výrok I.). Ve výroku o nedoplatku na výživném za dobu od 2. 12. 2011 do 28. 2. 2015 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že tento nedoplatek činí 93.000,- Kč a vedlejší účastník je povinen splácet jej spolu s běžným výživným po 3.000,- Kč počínaje květnem 2015, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok II.). Zbývajícími výroky bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka k náhradě nákladů řízení ve vztahu ke stěžovatelce i státu a o jeho povinnosti k úhradě soudního poplatku (výroky III. až VI.). Odvolací soud změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnil tím, že dle jeho názoru nejsou dány podmínky pro stanovení výživného z průměrných výdělků osob s vysokoškolským vzděláním, ale je třeba výživné stanovit s ohledem na výši příjmu vedlejšího účastníka, která byla dle názoru odvolacího soudu v řízení věrohodně prokázána. Odvolací soud proto přihlédl k výši příjmu vedlejšího účastníka a k doporučujícím tabulkám pro výši výživného Ministerstva spravedlnosti ČR a stanovil výživné na částku 3.000,- Kč, resp. 3.500,- Kč měsíčně, přičemž zohlednil též skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně poměrů na straně nezletilého a jeho matky (stěžovatelky), kdy nezletilý nastoupil do mateřské školy a stěžovatelka se po mateřské dovolené vrátila do zaměstnání. III. 5. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nevysvětlil, proč stanovil výši výživného pouze s přihlédnutím k příjmům vedlejšího účastníka, aniž by zohlednil jeho majetkové poměry, životní úroveň a možnost dosahovat vyšších výdělků. Odvolací soud v této souvislosti dle názoru stěžovatelky nevzal v úvahu, že vedlejší účastník vlastní nezkolaudovaný dům, který je možno obývat, jeho matka vlastní dva byty, z nichž jeden vedlejší účastník obývá, a tedy zřejmě ani nemusí platit nájem, ve zprávě zaměstnavatele vedlejšího účastníka, který je s ním v přátelském vztahu, chybí vykázání zaměstnaneckých benefitů apod. Odvolací soud dle názoru stěžovatelky dále v rozporu s § 85 a § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v posledně účinném znění, a § 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nezvážil možnosti a schopnosti vedlejšího účastníka, když se nezabýval tím, zda není v možnostech vedlejšího účastníka dosahovat vyššího výdělku než je tomu v jeho dosavadním zaměstnání a jaké jsou oprávněné potřeby nezletilého. Stěžovatelka byla navíc dle svého přesvědčení odvolacím soudem potrestána za to, že se snažila zmírnit svou finanční situaci nástupem do zaměstnání. Ve vztahu k výroku III. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla snížena výše náhrady nákladů řízení přiznaných stěžovatelce z částky 44.867,- Kč na částku 12.160,50 Kč, stěžovatelka namítla, že tak odvolací soud učinil, aniž by výši jejích nákladů vůbec zjišťoval. IV. 6. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil Městský soud v Praze. Ten ve svém vyjádření ze dne 5. 10. 2015 uvedl, že má za to, že při stanovení výše výživného nelze mechanicky vycházet z údajů Ministerstva práce a sociálních věcí stran průměrného měsíčního výdělku vysokoškolsky vzdělaných osob, jak učinil soud prvního stupně, za situace, kdy vedlejší účastník má standardní pracovní poměr a je nadstandardně odměňován vzhledem k výši průměrné mzdy. Při mechanické aplikaci statistických údajů o průměrném výdělku by dle názoru odvolacího soudu mohla snadno nastat situace, kdy stanovené výživné přesáhne reálné majetkové možnosti povinného, neboť mu bude stanoveno z fiktivního statistického příjmu, kterého by měl dle názoru soudu prvního stupně dosahovat. Takový postup je dle odvolacího soudu namístě pouze za situace, kdy rodič své majetkové poměry zjevně skrývá, jeho životní úroveň deklarovaným příjmům neodpovídá atd. Odvolací soud proto v nyní souzené věci dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně není v otázce stanovené výše výživného správné a měsíční výše výživného určená částkou 5.200,- Kč je nepřiměřená s ohledem na prokázané příjmy vedlejšího účastníka a nezohledňující životní úroveň rodičů nezletilého. Odvolací soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. 7. Stěžovatelka ve své replice ze dne 16. 3. 2016 uvedla, že z vyjádření odvolacího soudu ze dne 5. 10. 2015 vyplývá, že tento při svém rozhodování vycházel pouze z příjmů vedlejšího účastníka, aniž by zohlednil jeho celkové majetkové poměry. Takový postup je však v rozporu se zákonem. Stěžovatelka upozornila rovněž na to, že vedlejší účastník se se synem nestýká, neprojevuje o něj zájem, žádnou složku rodičovské odpovědnosti k němu neplní a žádné plnění nad rámec stanoveného výživného mu neposkytuje. Za tohoto stavu stěžovatelka považuje odvolacím soudem stanovenou výši výživného za neodpovídající potřebám dítěte. Odvolacím soudem dle stěžovatelky navíc nebylo přihlédnuto ani k tomu, že její životní úroveň je od narození syna velmi nízká, je samoživitelkou, v době, kdy vedlejší účastník na výživu nezletilého ničeho nepřispíval, se musela zadlužit, atd. V. 8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. 10. Žádné z právě n