IV.ÚS 1493/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1493/21 ze dne 13. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Janem Galuszkou, advokátem, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2021 č. j. 25 Cdo 156/2021-284, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. září 2020 č. j. 69 Co 45/2020-247, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 20 C 43/2018-164, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a J. B. a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejších účastnících náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 8 554 392 Kč s tím, že plnění jednoho z vedlejších účastníků zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého vedlejšího účastníka (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Stěžovatel se uvedené náhrady za ztrátu na výdělku domáhal s tím, že vedlejší účastník odpovídá za tuto újmu, kterou mu měl způsobit jako řidič motorového vozidla jednáním, za něž byl též odsouzen v trestním řízení. Po vedlejší účastnici pak stěžovatel požadoval náhradu jako po pojistiteli podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Okresní soud dospěl k závěru, že bylo-li prokázáno, že stěžovatel před úrazem nepracoval a neměl žádný výdělek a nebylo-li prokázáno, že, nebýt úrazu, nastoupil by do zaměstnání u obchodní společnosti X, s měsíčním výdělkem ve výši 22 000 Kč, nevznikla stěžovateli žádná majetková újma spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v důsledku úrazu. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, když přisvědčil okresnímu soudu, že náhrada za ztrátu na výdělku je odškodnitelná i v případě, že poškozený v době úrazu výdělku nedosahoval, měl-li do určitého zaměstnání teprve nastoupit, měl-li prokazatelně uzavřít pracovní či jiný obdobný poměr a jen v důsledku úrazu se tak nestalo, takže ztratil příjem, který by po uzavření smlouvy o pracovní činnosti dosahoval. Přitom shodně s okresním soudem konstatoval, že k závěru, že ke ztrátě výdělku došlo, nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti v budoucnu, či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že k realizaci výdělečné činnosti, jež byla sjednána, nemohlo dojít právě v důsledku následků úrazu, a že nebýt úrazu, poškozený by takovou činnost skutečně vykonával, jak dovodil za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud (srov. R 10/1991). Tyto závěry považoval krajský soud za aplikovatelné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), který je třeba v dané věci aplikovat. 4. Krajský soud k tvrzení stěžovatele, že nebýt poškození zdraví úrazem, nastoupil by od 1. 7. 2015 do zaměstnání u obchodní společnosti X, s uváděným výdělkem, čímž mu vzniklo právo na náhradu za ztrátu na výdělku, přisvědčil okresnímu soudu, že stěžovateli se toto tvrzení ani přes výzvu podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepodařilo prokázat. Stěžovatel uvedené prokazoval výpovědí jednatele uvedené obchodní společnosti svědka K. a jím vystaveným potvrzením. Krajský soud konstatoval, že okresní soud vzal v úvahu veškeré skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, a tyto zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. Okresní soud správně zohlednil okolnosti, které nevyznívají věrohodně či úplně logicky a ve svém výsledku a souhrnu zpochybňují výpověď svědka, ať už jde o prodlevu mezi tvrzenou dohodou o zaměstnání a plánovaným nástupem (firma svědka by zaměstnance potřebovala dříve a stěžovatel nikde nepracoval), neobvyklé vystavení potvrzení o nástupu do pracovního poměru předem (neobvyklé minimálně v obchodní společnosti X, jak sám svědek vypověděl), jakož i nikoli ideální kvalifikace stěžovatele pro danou pozici, a to i z pohledu svědka. Výpověď svědka okresní soud hodnotil i v kontextu s dalšími zjištěnými skutečnostmi, zejména s dosavadní stěžovatelovou pracovní historií, kdy tento před úrazem dlouhodobě nepracoval, třebaže mu v tom nebránila vážná překážka, při hodnocení věrohodnosti výpovědi vzal v úvahu též dřívější pracovní vztah svědka k otci stěžovatele. Krajský soud tak přisvědčil okresnímu soudu, že důkazy navržené stěžovatelem neprokazují jeho tvrzení. Podle krajského soudu okresní soud výpověď svědka K. nijak významně nezkreslil a ve výsledku je správný jeho závěr, že tato nemůže s ohledem na její obsah a další zjištěné skutečnosti obstát. Potvrzení vystavené svědkem pak logicky sdílí osud výpovědi svědka, když nebylo verifikováno, a nelze je považovat ani za věrohodné. Okresní soud proto podle krajského soudu rozhodl věcně správně, dovodil-li, že stěžovateli s ohledem na neprokázané tvrzení o sjednaném nástupu do zaměstnání nemohla vzniknout tvrzená újma a žaloba tak není důvodná. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že rozhodnutí závisí na řešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to konkrétně otázky hodnocení věrohodnosti svědka a pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností. Stěžovatel rozsáhle argumentoval, proč měla být krajským soudem odlišně posouzena věrohodnost výpovědi svědka K. Dále se podle stěžovatele krajský soud nedostatečně vypořádal s předloženým oznámením o nástupu do pracovního poměru. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví a vedlejším účastníkům uloží povinnost k náhradě nákladů řízení. 6. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, protože nebylo přípustné. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel napadá skutkové závěry krajského soudu, přestože způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ačkoliv stěžovatel tvrdí, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení při postupu podle § 132 o. s. ř., napadá závěry o věrohodnosti jím předložených důkazních prostředků, tedy domáhá se, aby bylo vycházeno z odlišného skutkového stavu, než jak jej zjistil krajský soud. Nejvyšší soud konstatoval, že všechna rozhodnutí, na která stěžovatel v dovolání odkazuje, byla vydána podle procesní úpravy účinné před 1. 1. 2013, kdy nabyl účinnosti zákon č. 404/2012 Sb., jímž byl odstraněn dosavadní dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., ve znění před tímto datem, spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože nyní účinný předpis již tento dovolací důvod nezná, nelze vytýkat krajskému soudu, že se odchýlil od předešlé judikatury, k němu se vztahující. Podle Nejvyššího soudu tedy není naplněn důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Napadá-li stěžovatel rozhodnutí krajského soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, dovolání je v této části podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., objektivně nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na zjevné nespravedlnosti, když skutkové i právní závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle stěžovatele jsou výklad a aplikace právních předpisů obecnými soudy natolik extrémní, že vybočily z hlavy páté Listiny, a tímto postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva. 8. Stěžovatel namítá, že již tím, že v důsledku dopravní nehody, která byla zaviněna vedlejším účastníkem, došlo k poklesu jeho pracovní schopnosti o 75 %, což způsobilo fakticky nemožnost uplatnění na trhu práce (prokázáno