IV.ÚS 1499/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1499/13 ze dne 23. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Naděslavy Landštofové, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem AK Plzeň, Goethova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 30 Cdo 71/2013-152, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2012, č. j. 56 Co 398/2012-114 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 4. 2012, č. j. 15 Nc 1205/2011-88, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 4. 2012, č. j. 15 Nc 1205/2011-88 byla stěžovatelka za účasti Okresního státního zastupitelství Plzeň - město omezena ve způsobilosti k právním úkonům na návrh své dcery tak, že "není způsobilá nakládat s majetkem a zavazovat se pokud hodnota přesahuje částku jednorázově 500,- Kč, stejně jako týdenním příjmem přesahujícím částku 1.500,-Kč". Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2012, č. j. 56 Co 398/2012-114 byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2013 č. j. 30 Cdo 71/2013-157 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka napadá všechna shora uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva na způsobilost k právům dle čl. 5 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), práva na zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 Listiny, práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož je při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod nutné šetřit jejich podstatu a smysl. Ústavní soud konstantně judikuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. V souladu s touto doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje Ústavní soud do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud dále ve své konstantní rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení některého ze základních práv či svobod. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Jak dále Ústavní soud konstantně uvádí, těmito excesy může být flagrantní ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255, sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, N 130/31 SbNU 165). Lze přisvědčit stěžovatelce, že rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům je velmi citelným a zásadním zásahem do osobnostní sféry, dotýká se práv garantovaných v čl. 5 a 10 Listiny, a je proto nutné velmi pečlivě zvažovat důsledky takového rozhodnutí. Existenci tvrzené ústavní roviny předkládaného problému tak Ústavní soud musí přisvědčit. Ústavní soud se již v minulosti otázkou ústavnosti omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům meritorně zabýval, přičemž v nálezu, na který se stěžovatelka odvolává (nález sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. 12. 2007, N 224/47 SbNU 941), konstatoval, že "zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity občana. Dotýká se totiž způsobilosti mít práva, které je garantováno čl. 5 Listiny, a práva na soukromý a rodinný život, které je garantováno v čl. 10 odst. 2 Listiny, ale současně také práva volit a být volen. Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnout o zbavení, případně omezení způsobilosti občana k právním úkonům, musí soudy dbát o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny". Stěžovatelka tvrdí, že soudy nevyhodnotily správně shromážděné důkazy a v důsledku tak nešetřily podstatu a smysl omezovaných práv jak vyžaduje čl. 4 odst. 4 Listiny. Zejména stěžovatelka rozporuje vyhodnocení znaleckého posudku vypracovaného na její duševní stav. Dle tvrzení stěžovatelky posudek nejednoznačně odpověděl na položené otázky, je neprůkazný a tudíž dle jeho závěrů není možné dle stěžovatelky učinit závěr o tom, že měla být omezena na způsobilosti k právním úkonům. Dle § 10 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, "jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí". Vzhledem k tomu, že nutnou zákonnou podmínkou pro možné omezení způsobilosti k právním úkonům je dle citovaného ustanovení občanského zákoníku existence duševní poruchy, a je tudíž nutné tuto odbornou otázku posoudit znalcem, bude znalecký posudek vždy klíčovým, nikoli však jediným, důkazem. Namítá-li stěžovatelka nesprávné posouzení závěrů znaleckého posudku obecnými soudy, je tato námitka pro další posouzení ústavní stížnosti stěžejní a je tedy nutno posoudit soulad obsahu spisu s obsahem rozhodnutí ústavní stížností napadených. Ústavní soud si proto vyžádal soudní spis, ze kterého zjistil následující skutečnosti: Ve spisu je založen znalecký posudek soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Taťány Hudcové (číslo listu 18 - 23 soudního spisu), ze kterého vyplývá, že stěžovatelka (v původním řízení vyšetřovaná) trpí duševní poruchou, diagnóza "mírná kognitivní porucha" (F06.7 dle mezinárodní klasifikačního seznamu), která se projevuje poznávací dysfunkcí. Dle posudku "jde především o poruchu vštípivosti a výbavnosti paměti, učení se novému, lehčí porucha pozornosti a schopnosti se déle a dostatečně soustředit, zpomalení myšlení a chápaní. Jsou narušeny tzv. exekutivní funkce - úsudek, rozhodování, plánování a organizace činností, předvídaní následků rozhodnutí, informace jsou nedostatečné a neadekvátně zpracovány a často dochází k impulsivnímu, z okamžitého nápadu vyplývající řešení situace či vyhýbavému jednání". Posudek dále uvádí, že "tento deficit se projevuje zejména v náročnějších, složitějších sociálních situacích, porucha provází širokou škálu jak mozkových, tak systémových poruch - v tomto případě nutno brát v úvahu periodickou depresivní poruchu, pro kterou se vyšetřovaná léčí více jak 10 let a která sama při déletrvajícím průběhu vede ke kognitivnímu deficitu". Dle posudku nedosahuje porucha intenzity demence, výraznější zlepšení stavu je nepravděpodobné, jde buď o stav stacionární, eventuálně může porucha předcházet rozvoji demence s postupných prohlubováním poruch paměti a deteriorací intelektu. Podle znalkyně není stěžovatelka vzhledem ke svému duševnímu stavu mj. schopna dostatečně hodnotně posoudit a uvědomit si závažné negativní dopady neplnění závazků na její osobu i riziko vyplývající ze složitějších právních úkonů. Znalkyně byla též nalézacím soudem vyslechnuta a na závěrech znaleckého posudku včetně existence duševní poruchy u stěžovatelky setrvala (číslo listu 38-39 soudního spisu). Nalézací soud v odůvodnění reprodukuje znění znaleckého posudku i obsah výslechu znalkyně korektně a jakýkoli rozpor mezi obsahem posudku a jeho interpretací v rozhodnutích obecných soudů nelze shledat. Na základě prostudování spisového materiálu tak Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že byl závěr znaleckého posudku, pokud jde o posouzení duševní poruchy stěžovatelky, neprůkazný, resp. že by nalézací či odvolací soud vyhodnotil znalecký posudek špatně. Dále stěžovatelka tvrdí, že nemožnost dostát svým peněžitým závazkům nemůže být důvodem pro tak zásadní zásah do osobnostních práv člověka, jako je omezení způsobilosti k právním úkonům. Lze přisvědčit, že pokud by byla nerozvážnost při zavazování se k peněžitým plněním a z toho plynoucí velké zadlužení stěžovatelky jediným argumentem pro zásah do způsobilosti k právním úkonům, bude tvrzení stěžovatelky relevantní. Stěžovatelka zmiňuje již shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2630/2007,