IV.ÚS 1499/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1499/17 ze dne 18. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Milana Tripese, předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích, sídlem České Budějovice, Zátkovo nábřeží 10/2, zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, sídlem České Budějovice, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2017 č. j. 16 Kss 5/2016-120, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a ministra spravedlnosti, sídlem Praha 2 - Nové Město, Vyšehradská 424/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. května 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Shrnutí řízení před kárným soudem 2. Stěžovatel je soudcem a předsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (dále též "kárný soud") ze dne 15. února 2017 č. j. 16 Kss 5/2016-120 byl podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, uznán vinným, že zaviněně porušil povinnosti předsedy soudu a ohrozil důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů, čímž spáchal kárné provinění podle § 87 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 314/2008 Sb. Od uložení kárného opatření podle § 88 odst. 3 zákona o soudech a soudcích kárný soud upustil. 3. Kárného provinění se měl stěžovatel dopustit tím, že v souvislosti se vznikem nového soudního oddělení 44 INS na obchodním úseku Krajského soudu v Českých Budějovicích vydal opatření ze dne 29. prosince 2015 sp. zn. Spr 1644/2015, jímž s odkazem na § 42 odst. 4 zákona o soudech a soudcích přidělil s účinností od 11. ledna 2016 celkem 1521 věcí napadlých jinému soudnímu oddělení a uvedených v příloze tohoto opatření do senátu 44 INS pod vedením JUDr. Jany Hrabové, aniž by toto své opatření, které ke dni přerozdělení věcí nebylo zveřejněno, promítl do rozvrhu práce jako mimořádný nápad do senátu 44 INS a aniž by tuto faktickou změnu rozvrhu práce na rok 2016 předem projednal se soudcovskou radou, čímž odňal účastníky předmětných již probíhajících soudních řízení jejich zákonnému soudci. Své pochybení napravil po seznámení se s právním názorem Vrchního soudu v Praze vysloveným v usnesení ze dne 20. června 2016 č. j. VSPH 963/2016-B-30 pouze ve vztahu k věci vedené pod sp. zn. 44 INS 17439/2014 (původně 28 INS 17439/2014) tak, že opatřením ze dne 24. června 2016 sp. zn. Spr 794/2016, změnil své opatření ze dne 29. prosince 2015 sp. zn. Spr 1644/2015, a věc vedenou pod sp. zn. 44 INS 17439/2014 (původně 28 INS 17439/2014) přidělil zpět soudci JUDr. Miroslavu Veselému do oddělení 28 INS. Ve vztahu k ostatním 1520 věcem nicméně nepodnikl žádné kroky ke konvalidaci svého opatření. 4. Nejvyšší správní soud poukázal na znění § 42 odst. 4 první věty zákona o soudech a soudcích, podle níž jednou přidělená věc zásadně nesmí být odňata soudci, kterému byla přidělena. Rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí provedené před účinností nového rozvrhu práce či změny rozvrhu práce. Přerozdělení již rozdělených věcí lze provést jen výjimečně, a to z důvodů stanovených v druhé větě uvedeného ustanovení a vždy jen jedním z těchto dvou kvalifikovaných způsobů. Naopak je nepřípustné tak činit jakýmkoliv jiným způsobem, zejména rozhodnutím předsedy či místopředsedy soudu nemajícím charakter vydání nového rozvrhu práce či změny stávajícího rozvrhu práce. 5. Stěžovatel byl subjektivně přesvědčen, že když jako předseda soudu v souvislosti s vydáním nového rozvrhu práce přerozdělí již přidělené věci svým opatřením vydaným mimo rámec tohoto rozvrhu práce, jedná v souladu se zákonem. Podkladem pro toho subjektivní přesvědčení byla jednak dosavadní zřejmě "od nepaměti" aplikovaná praxe na příslušném krajském soudu, jež byla obecně akceptována a nebylo v ní nikým, zejména ne příslušným místopředsedou, který v daném případě podklady pro předsedu připravoval, ani soudcovskou radou spatřováno nic problematického. Stěžovatel si navíc podle svých slov nedovedl rozumně představit, že by rozsáhlý soubor zhruba půl druhého tisíce přerozdělovaných věcí uvedl v rozvrhu práce. 6. Uvedené důvody shledal kárný soud obecně postačujícími pro přesvědčení o správnosti objektivně nezákonného postupu, což by znamenalo, že jednání stěžovatele nelze považovat za zaviněné ani z nevědomé nedbalosti. Je totiž zřejmé, že dlouhodobé praktikování určitého postupu, na němž není obecně shledáváno nic problematického, který není nijak relevantně zpochybňován a jenž je činěn v dobré víře v to, že je správný, může a často zcela pochopitelně bude tím, kdo jej praktikuje, považován za zákonný. Přesto se předmětné jednání může stát zaviněným v okamžiku, kdy se předseda soudu dozví informace, jež jej mají přimět k vážné pochybnosti a z toho plynoucí hlubší úvaze o tom, zda dosud praktikovaný postup je správný, přičemž sám neučiní žádné další kroky k řešení situace. V nyní projednávaném případě měl stěžovatel dostat takovýto signál v podobě důkladně vyargumentovaného právního názoru Vrchního soudu v Praze vysloveného v usnesení č. j. 2 VSPH 963/2016-B-30. 7. K těsnému překročení hranice mezi jednáním sice objektivně protizákonným, avšak nezaviněným, a jednáním nevědomě nedbalým, mělo podle kárného soudu dojít právě tím, že se stěžovatel cítil být vázán tímto právním názorem pouze v konkrétní věci. Vrchní soud v Praze jej přitom nevyslovil nijak mimochodem, zkratkovitě či vedle řady jiných důvodů pro zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvoinstančního. Naopak formuloval jasný, jednoznačný a vcelku podrobně vyargumentovaný právní názor. V okamžiku, kdy se stěžovatel seznámil s tímto právním názorem, měl jej nejen respektovat v konkrétní věci, ale i reflektovat ve věcech obdobných. Nebylo nezbytné, aby jej v obdobných věcech také bez dalšího a takříkajíc otrocky respektoval. Bylo však třeba, aby si učinil závěr, zda se s ním ztotožňuje, a podle toho učinit patřičná opatření. Pro případ, že by se s právním názorem neztotožnil, měl být jasně postaven důvod, proč k takovému závěru dospěl. Stěžovatel se neměl spokojit jen se svým vnitřním přesvědčením neopřeným o žádnou hlubší analýzu, že rozhodnutí vrchního soudu je ojedinělým excesem. Tento svůj názor měl naopak důkladně konzultovat přinejmenším v rámci krajského soudu, lépe však v širších kruzích odborné veřejnosti v oblasti procesního práva, a na základě toho zvolit jasný a právně důkladně vyargumentovaný postup, ať již jakýkoliv. Měl a mohl rozpoznat, že právní názor vrchního soudu je takové povahy, že by se jím měl důkladněji zabývat. 8. Nejvyšší správní soud upustil od uložení kárného opatření. Ve svých úvahách zohlednil velmi nízkou míru zavinění kárného jednání a nejednotu správní praxe v rozhodné právní otázce, jakož i skutečnost, že předseda soudu fakticky postupoval při vydání svého opatření způsobem v určitém ohledu dosti podobným tomu, jak by býval měl správně postupovat podle objektivního práva. Z hlediska obsahového, tedy z hlediska důvodnosti a férovosti provedeného přerozdělení věci, nelze stěžovateli ničeho vytknout. Nešlo o žádnou manipulaci, účelové jednání či o snahu některého ze soudců zvýhodnit, nýbrž o opatření zákonné a rozumné, vedené snahou o zajištění přiměřeně rychlého postupu v řízení pro pokud možno všechny dotčené účastníky řízení. Největší deficit oproti požadovanému standardu bylo třeba spatřovat ve "vnější transparenci" opatření, které nebylo navenek komunikováno způsobem, jakým je komunikován rozvrh práce a jeho změna, a tudíž nebylo dostupné zájemcům z řad veřejnosti či účastníků řízení dálkovým přístupem. III. Argumentace stěžovatele 9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že kárné řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů je podle aktuální zákonné úpravy pouze jednostupňové, v důsledku čehož nelze napravit pochybení kárného soudu v řádném přezkumném řízení. Má za to, že pouze dvouinstanční řízení může stěžovateli zajistit naplnění jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Ostatně veškerá řízení, která se týkají kárné odpovědnosti ať již příslušníků bezpečnostního sboru, notářů či advokátů vždy podléhají soudnímu přezkumu, a to i za situace, kdy kárné řízení vedené stavovskými komorami je dvouinstanční. Samotný zákon o řízení v