IV.ÚS 150/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 150/11 ze dne 30. 5. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 30. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížností obchodní společnosti Systherm, s. r. o., se sídlem K Papírně 172/26, 312 00 Plzeň, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem, AK se sídlem Slovanská třída 136, 326 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010 čj. 21 Cdo 4355/2009-80, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2009 čj. 11 Co 134/2009-61 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 11. 2008 čj. 36 C 396/2008-41, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 69 odst. 2 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o zaplacení 32 200 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka vytkla okresnímu soudu, že odmítl vyslechnout svědky, kteří mohli prokázat její tvrzení, a protestovala proti předpokladu nedůvěryhodnosti jejich výpovědí jenom proto, že šlo o její zaměstnance. Odmítnutí dovolání označila za chybné, neboť dovolacímu soudu předložila k věcnému posouzení otázku aplikace ustanovení § 69 odst. 2 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), v situaci, kdy došlo k následnému zhojení neplatného právního úkonu; o takové otázce dosud nebylo judikováno, resp. rozhodovací praxe nebyla sjednocena tak, aby nebyla v rozporu s dobrými mravy a zásadou spravedlnosti. Stěžovatelka vyložila, jak je třeba nahlížet na smysl a funkci citovaného ustanovení, jeho aplikaci a interpretaci v pracovněprávním vztahu a za použití modelového příkladu demonstrovala dopad na výši náhrady mzdy zaměstnance. S povinností zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši dvouměsíčního průměrného výdělku, stěžovatelka zásadně nesouhlasila, nastavení poměrů, které tuto výraznou nerovnost stran pracovněprávního vztahu umožňují, označila za absurdní, a proto s ústavní stížností spojila návrh na zrušení ustanovení § 69 odst. 2 písm. b) zákoníku práce pro jeho rozpor se spravedlností, morálkou a principy právního státu. Okresní soud Plzeň-město ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 31. 1. 2011 nesouhlasil s tvrzením o zkrácení práv stěžovatelky a procesně nepřípustném postupu soudů obou stupňů a vyjádřil přesvědčení, že tomu bylo právě naopak. Ústavní soud zaslal vyjádření nalézacího soudu stěžovatelce k případné replice, tato na ně však v soudem stanovené lhůtě nereagovala. Z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 36 C 396/2008 vyplynulo, že soud po provedeném dokazování vzal za prokázaný vznik pracovního poměru mezi žalobcem M. F. a stěžovatelkou od 1. 8. 2008 na základě pracovní smlouvy a jeho okamžité zrušení ze strany stěžovatelky podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce dopisem ze dne 5. 8. 2008. Vzhledem k absenci písemného skutkového vymezení důvodu zrušení pracovního poměru (§ 60 zákoníku práce) soud uzavřel, že pracovní poměr nebyl zrušen platně, vyložil, proč tato vada nemohla být zhojena ani následným úkonem stěžovatelky - dopisem ze dne 8. 9. 2009, ve kterém již důvod konkretizovala, a proč nebylo možné zohlednit ústní formu sdělení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnanci. Z tohoto důvodu zamítl důkazní návrhy stěžovatelky na slyšení svědků jako nedůvodné a shodně usoudil i ve vztahu ke stěžovatelčinu tvrzení o prvotním ukončení pracovního poměru ve zkušební době ústně; tuto obranu hodnotil jako účelovou. Okresní soud rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru, provedené dopisem žalované stěžovatelky ze dne 5. 8. 2008, je vůči žalobci neplatné a zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalobci částku 32 200 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s verifikací správnosti provedeného dokazování, zjištěného skutkového stavu a vyvozených právních závěrů. Odvolací soud dodal, že pokud došlo k neplatnému okamžitému zrušení pracovního poměru, je třeba mít , že ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce skončil pracovní poměr fikcí ke dni 5. 8. 2008, po tomto datu již neexistoval a stěžovateli náleží právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby, která činila dva měsíce [§ 51 odst. 1, § 69 odst. 2 písm. b) zákoníku práce]. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s podrobným odůvodněním, proč nemá napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv, neboť mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost soudního rozhodování; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. V projednávané věci Ústavní soud posoudil rozsudky Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni za rozhodnutí učiněná v ústavních mezích, neboť je z nich seznatelné, jakými úvahami se nalézací i odvolací soudy při rozhodování řídily, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily, přičemž tyto závěry nejsou s vykonanými skutkovými zjištěními v extrémním rozporu. K námitce o neprovedení důkazu výslechem stěžovatelkou navržených svědků Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu a z kautel hlavy páté Listiny nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, pokud z důkazů již provedených může o skutkovém stavu bezpečně usoudit (srov. nálezy sp. zn. III.ÚS 61/94, Sb. n. u. sv. 3, str. 51, sp. zn. II.ÚS 127/96, sv. 7 str. 21). Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze z důvodu jeho nadbytečnosti, tj. tehdy, pokud určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Lze odkázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ve které dává opakovaně najevo, že i když článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. věc Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Při ústavněprávním přezkumu Ústavní soud nahlíží na každý proces v jeho specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu a po prostudování připojeného spisu Okresního soudu Plzeň-město Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k pochybení, jež je způsobilé založit jeho zásah. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 4., odstavec čtvrtý), zřetelně vyplynulo, že soud zamítl návrh na doplnění dokazování především proto, že svědecké výpovědi nemohly nahradit zákonný požadavek písemné formy skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru s žalobcem; v podrobnostech lze též odkázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu k výkladu projevu vůle (str. 6., odstavec čtvrtý). Na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud odkazuje též ve vztahu k n